Padla klapka, takže se načas přestalo normálně žít a začaly se předstírat city. Pilo se však samozřejmě dál. Kamery melancholicky vrčely a ve vzduchu byla cítit vášeň mužů pro ženy a klasické umění. A také vášeň žen pro intriky a drahé parfémy. Na historické autenticitě filmu se totiž nešetřilo, ačkoliv si producent potajmu rval vlasy. „Člověče, ti herci jsou strašně prkenní,“ pošeptal Svěrák Smoljakovi. „Takhle jsem si to teda nepředstavoval.“ „No jo, no,“ pravil Smoljak a poškrábal se na hlavě. „Když voni jsou všichni moc starý a tím pádem ještě ze starý školy. Hrajou, jako by zase stavěli Národní. Třeba támhle ten Lukavskej, vidíš ho? Ten se bez patosu ani nevysmrká.“ Točily se další záběry a ze všech stran bylo slyšet uštěpačné řeči v několika světových jazycích. Herečky se vyzývavě natřásaly a urovnávaly si odvážné dekolty, herci nervózně kouřili a popíjeli u toho vystydlé kafe a filmový pás se už počítal na kilometry. Svěrák dloubl prstem do Smoljaka a obdivně pravil: „Hele, vidíš támhletu nádhernou skriptku? Ta ti má nohy jak gazela, člověče. Já jsem ji včera...“ "Jojo, ale já se teď potřebuju soustředit. Povíš mi to až potom v autě.“ Vtom se k nim přiřítil asistent režie. „Co tady pořád šmejdíte a vočumujete?!“ rozkřikl se na ně. „Až budeme zase potřebovat nějaký statisty, tak to rozhlásíme a možná vás pak i vezmem. Ale teď mazejte z placu pryč!“ „Tak pardon, pardon, klídek, však už jdem,“ odvětili nevzrušeně Ladislav Svěrák a Zdeněk Smoljak a při odchodu pravili oba zároveň v duchu tomu druhému: „Vidíš, vole, jsem ti to říkal, abysme sem nechodili...“
|