smotává klubka pavoukům
(mysli, že naděje, ty: marná)
a plnokrevná vůní santalu
skloněná nad ten stůl
jak malý Bůh a ještě někdo víc
jen:
ořezává tužky,
kterými doplníš svá zpola vypučelá ňadra.
Jedno, jen jedno – opravdu.
Uvízlé na rtu jako smítko.
Jak stopa polibku od toho, koho´s nepotkala.
Čeká tě stále – na nádraží v Edevus -
nebe má barvu mokrého tabáku a voní rzí.
(Nebe má barvu moči a páchne taky tak)
A teď si vyber:
V houštinách brslenu, kam nedosáhne den
ležíme naznak nakreslení tichem
(Díval se do očí té, která šla okolo
a ona viděla jen sebe…)
Park s litinovou bránou
zamykají v šest. Život už nestihneš.
Možná se nechci spatřit ani
v zrcadle, možná je cesta pod povrchem báseň
u stolu na němž stydne tvoje káva.
Možná mě potkáš: bloudím ne-časem
záblesky horkosti
a temné oční důlky hesel (neznámých)
zírají skrze mne
když přikláním svůj stín
k zastávkám na znamení -
Dívám se do tmy:
on se otočí…
(včerejšek neskončil
a zítřek vůbec
není – )