Padesát kroků chodbou, pak dvacet schodů, třicet kroků přes halu a pět schodů ven. Měl to přesně spočítané. Chodil takhle den co den. Dvakrát. Tam a zpátky.

Dnes bylo hezky. Konec jara. Svítilo slunce a na trávě už polehávali první kluci. Rozhlédl se. Ray zvedl ruku a ukázal na volné místo vedle sebe. Usmál se a beze slova si k němu lehl. Zavřel oči a ponořil se do svého světa.

Když se sem dostal, bylo mu sotva sedmnáct. Hloupý kluk, co si myslel, že svět je jen a jen jeho hřiště na hraní. Nerad dovoloval druhým, aby měli stejnou ideu a pokud to přesto zkusili, on to z nich zkusil vymlátit. Nebyl zlý. To ne. Byl jen majetnický.

A ten frajer, co si dovolil přijít a říct mu do očí, že je jen pouhá moucha lezoucí po stejném hovně jako on, ten si nezasloužil žít.  Kdyby mohl, zabil by ho znovu, protože díky němu teď byl tady.  Zmetek.  Vzal mu všechno. Víru v sebe, svět a svobodu.

Až později zjistil, že ne on, ale ten frajer měl pravdu. Ale tím spíš si zasloužil být mrtvý. A on ho nelitoval. Brát lidem ideály se nevyplácí.

                                                                     ***

„Nicky?“

Trhl sebou. „Jo?“

„Usnul jsi.“

„Nejspíš jo, Rayi a to vadí?“

„Mně ne,“ usmál se drobný blonďák, „ale tobě by mohlo.“ Ukázal na slunce, které začínalo olizovat Nicholasovy vlasy.

Podrbal se na bradě. „Asi se přesuneme, co?“

„Že ti to ale myslí, kámo.“

„Neštvi mě, Rayi,“ usmál se dobrosrdečně a hrabal se na nohy, „taky bych se mohl namíchnout a to se pak neznám.“

„Při nejhorším ti řeknu, kdo jsi,“ utrousil přes rameno Raymond a zamířil do stínu hlavního baráku, kde už pár lidí sedělo.

Dozorce je sledoval. Kamenný výraz na tváři a oči prosté jakékoliv emoce. Nicholas věděl, že pro něj jsou všichni jen divoká zvířata a jako s takovými s nimi zacházel. Oni dva nebyli žádná výjimka. Jen další z té pouliční sebranky, která neuznává žádné principy a hodnoty.

Ospalý vazoun se protáhl. „Utíkáte před sluncem, srabíci?“

Ray zvedl prostředník a mohutný kluk se rozesmál. „Jo, dneska to připaluje. Na úžeh jak dělaný.“

„Za chvíli tu bude plno,“ poznamenal Nicholas, když dorazil. „Jak se vede, Same?“

„Ale tak, to víš. Dal bych si cígo a dobře vychlazenej půllitr piva,“ polkl. „Jo. Pivko by bodlo.“

Ztichli a sledovali okolí. Pár bláznů si hrálo s míčem upravenou verzi fotbalu. Tři na tři a plac o velikosti sotva čtyřiceti metrů čtverečních. Malé skupinky, různě roztroušené ve stínu stromů a budov, mohly nezasvěceného pozorovatele vést k domněnce, že se dívá na odpočinek studentů nějaké koleje. Odkdy ale kolejní parky hlídala ozbrojená stráž?

„Nicholasi?“

Otevřel jedno oko. „Hm?“

„Za jak dlouho tě pustěj?“

„Až budu mít šedý vousy do pasu a v puse mi nezůstane ani jeden zub. Přibližně za dvacku.“

„Kolik ti bude?“

Otevřel i druhé oko. „Čtyřicet. Skoro.“

„Ty vole, budeš starej.“ Sam na něj hleděl s hrůzou.

Přikývl. „Jo, budu starej.“

„Myslíš, že tvoje holka vydrží tak dlouho čekat?“

„Jo,“ řekl pevně. Z paměti vydoloval obličej Tamary. Její dlouhé, černé vlasy a oči, které ho s obdivem sledovaly na každém kroku.

„Jo,“ zopakoval a zavřel oči. Sam pochopil a zmlknul. Znal Nicka už sedm měsíců, tedy stejně dlouho, jako trval jeho pobyt tady v Edenu - blbej název arestu pro mladistvý – a věděl, kdy je dobrý mluvit dál a kdy sklapnout. Podíval se na Raymonda. Blonďák taky spal.

Vedro začínalo být i ve stínu a ze všech tekl pot proudem. Skupinka hrající fotbal se stáhla pod stromy, většina ostatních obsadila volná místa kolem baráků. Prostředek parku zůstal téměř prázdný.

„Chtělo by to bazén,“ ozval se někdo.

„Vypiš si žádost a počkej na zamítnutí,“ odpověděl mu jiný hlas.

Nicholas je vnímal jakoby z povzdálí. Přemýšlel. Vzpomínal. Už zase. Trochu se zamračil. Poslední dobou se do svého světa ztrácel stále častěji, vybavovala se mu známá místa, kam chodil s Tamarou, kámoši, škola a… máma. Kdo ví proč právě ona? Vždycky byla tvrdá a nešetřila ho. Jejich vztah nebyl nejlepší a přesto, když pro něj přišli a odvedli ho, máma brečela. Bylo to asi poprvé, co ji viděl brečet. Ten obrázek se mu vracel s neúprosnou věrností vzpomínek, které odmítaly být zapomenuté. Máma a její zarudlé oči se Nicholasovi staly noční můrou. Ne trest a dvacet roků vězení. Ne vidina ztraceného mládí, ale máma s tváří mokrou od slz.

„Promiň, mami. Posral jsem to,“ prolétlo mu hlavou. Najednou byl za vedro vděčný. Ty dvě slzy, co se mu objevily v koutcích očí, vysušilo dřív, než si jich někdo všiml.

„Bože, už zase začíná,“ zašeptal někdo vedle. Nick ho poznal. Byl to Kris. Vyhublý dlouhán s nosem jak Caesar.

„Brown?“ zeptal se.

„Kdo jinej?“

„Kdo je to tentokrát?“

Kris natáhl krk. „Ten novej ze včerejška.“

Nick se posadil a zaclonil si oči. Brown byl pro většinu kluků postrach. Pouliční rváč s pověstí násilníka, co se obklopoval partou podobných individuí. Většina mu šla raději z cesty. Teď stál proti klukovi, který tu byl druhý den. Nevypadal jako padavka, ale proti Brownovi neměl šanci.

Nicholas se zvedl.

„Kam jdeš?“ Najednou byl Ray vzhůru a držel ho za triko.

„Kam myslíš?“

„Chceš přijít o zuby dřív, než jsi měl v plánu?“

Uchechtl se. „Zatím je mám pěkně v puse a drží.“

Sam ho sledoval a Kris stáhl propocené tričko, aby vystavil kostnatý hrudník pohledu ostatních.

„Jsi cvok.“

„Žádná novinka,“ utrousil Nicholas a vytáhl lem trika z kamarádových prstů.

Vyšel do plného slunce. Přimhouřil oči a zamračil se. Neměl rád tohle vedro, ale ještě míň měl rád Browna. Prošel kolem dozorce, který si ho netečně prohlédl a zamířil ke skupince pod stromy. Brown se otočil.  Našpulil tučné rty a pak se usmál. Věděl, že se chystá zábava a tu měl rád. Každé narušení nudné všednodennosti bral s chutí gurmána.

Nicholas se ani nemusel dívat, aby věděl, že teď už nikdo nespí. Dokonce z nich spadla i otupělost. Všichni s napětím sledovali, co se bude dít.

„Vítej, Lewinski,“ prohodil Brown, „jdeš dělat gardedámu? Klidně si vás vezmu oba, když o to tak stojíš. Ale,“ zamrkal, „nesměl bys dělat žárlivý scény.“

Skupinka kolem něj se hlučně rozesmála a nový kluk zvedl jedno obočí. Možná si neuvědomoval v jakém je průšvihu, nebo mu to bylo jedno. Vypadal klidně. Takhle zblízka to nebyl žádný chudinka a sebevědomý výraz v očích Nicholase kdo ví, proč uklidňoval.

„Ale ne, Denisi. Jdu se podívat, jak dostaneš nakládačku,“ posadil se do trávy. „Z první řady se to sleduje nejlíp, to nevíš? Ten kluk totiž nevypadá, že by z tebe měl v kalhotách.“

„To přijde, jen co se mu do těch kalhot dostanu. Zatím mu ale musím vysvětlit pravidla.“

„Vysvětluj,“ pokynul mu blahosklonně a strčil si do úst stéblo trávy.

Brown se zamračil. Neměl rád, když s ním někdo takhle mluvil. Dokonce ani Lewinski, kterému toleroval mnohem víc, než druhým.

Nicholas se pohodlně uvelebil a rozhlédl se kolem. Skupina jeho kamarádů netrpělivě postávala u baráku, připravena vyrazit, jakmile by se ukázalo, že je toho potřeba. Musel se usmát při představě Krise, jak mlátí Browna. Váhový rozdíl dobrých třiceti kil mluvil sám za sebe, a přesto věděl, že by do toho Kris bez zaváhání šel. Stejně jako ostatní. Byli teď pro sebe druhá rodina. Zbytek kluků posedával ve stínu, ale oči všech mířily k nim.

Znovu se zadíval na bažanta. S výrazem ledovce a přibližně stejným množstvím emocí, si Nicka prohlížel. Chvíli se soustředěně sledovali, ale pak se nový kluk zvolna otočil k Brownovi.

„Chtěl jsi mi něco ukázat,“ pronesl s klidem, který Nicholase fascinoval.

„Jak je nedočkavej,“ zasmál se jeden ze skupiny poskoků.

„Přesně takový mám rád,“ ťuknulsi s ním Brown pěstí, „nedočkavý a poslušný.“ Pak se obrátil k mladíkovi. „Líbíš se mi, takže jsem ochoten poskytnout ti ochranu před těmahle vlkama,“ mávl rukou kolem sebe, čímž obsáhl zbytek obyvatel, „a nabízím ti možnost stát se členem mých Banditos.  Ovšem výměnou za poslušnost a pár drobných službiček.“

„Neberu.“

Nicholas podobnou odpověď čekal, takže v momentě, kdy padla, vyskočil a postavil se nováčkovi po bok. Ani jeho přátelé neztráceli čas. Proti Brownovi a jeho pěti Banditům stálo teď pět kluků, z nichž jen tři mohli mít jakousi šanci se jim vyrovnat.

„Dívej na toho bastarda,“ utrousil za Nicholasem Ray a ukázal na bachaře, který se od nich odvrátil a sledoval něco na druhém konci parku.

„Cos čekal? Že nám přijde píchnout?“ Sam se zasmál. „Tihle hoši nemají zájem s námi kámošit. Otázkou je, co se semele tady?“

„Tady se semele pár dní na samotce,“ řekl Nicholas nahlas a nespouštěl oči z Browna, kterému docházelo to samé. Na samotku se jim nikomu nechtělo, ale zas…

„Najdu si tě jinde a bez kamarádů,“ zavrčel Denis na bažanta a obklopen svými Banditos se stáhl zpět pod stromy.

Kris si slyšitelně oddechl. „Tak, to bychom měli.“

Obecenstvo zklamaně zašumělo a posedalo zpět na svá místa.  Zábava pro tentokrát skončila dřív, než začala.

Nicholas se obrátil na nováčka. „Tak teda ahoj, já jsem Nick.“

„Timothy.“

Všichni čekali, že bude mluvit dál, ale nic takového zřejmě neměl v úmyslu.

Kris tedy pokrčil rameny a zamířil zpět. „Hele, vypadni,“ obořil se na kluka, který se mezitím nacpal na jejich místo a symbolickým kopancem ho vystrnadil. Sam se zasmál a s Raymondem v patách se vlekli do stínu.

„Nebylo třeba mi pomáhat,“ řekl Timothy, když osaměli. „Zvládl bych to.“

Nick se ušklíbl. „Jo jo, rádo se stalo, ani děkovat nemusíš.“

„Neprosil jsem se vás o to. Jsem zvyklý se postarat sám o sebe.“ Pořád mluvil tím ledově klidným hlasem.

Nicholas už neodpověděl a odcházel za kamarády.

„Ty jsi na kluky?“ ozvalo se za ním.

Pomalu se otočil a ucítil zhoupnutí žaludku, které si nedokázal vysvětlit. „Ne!“

„Ale jo,“ řekl potichu, ale s jistotou. „ Jsi trochu i na kluky.“

Dřív než si uvědomil, co dělá, poslal pěstí bažanta dva metry daleko. „Nejsem,“ ucedil vztekle.

„Pan Lewinski neví, jak se má chovat?“ na rameni ucítil těžkou ruku bachaře, který ještě před chvílí nevnímal svět. „Takže to bude za jeden na Esku. Jděte se nahlásit dozorčímu.“

„To byla moje vina, pane,“ promluvil Timothy. Bradu měl rudou a začínala otékat. „Vyprovokoval jsem ho.“

Dozorce se na něj ani nepodíval. „Neviděl jsem, že byste se rval, pane Wolfe. Zato tady, pan Lewinski je známá firma, že?“

Nick mlčel. Nemělo smysl se hájit. Když se dostal do rukou dozorci Boolovi každé slovo navíc znamenalo jen větší potíže. A on toho bažanta praštil, to viděli všichni.

Tim to odmítal vzdát. „Pane, ale to já…“

Konečně se na něj bachař podíval. „Jestli máte zájem o samotku, pane Wolfe, mohu vám ji zajistit.“

Nick už dál neposlouchal. Nezajímaly ho argumenty, kterými se snažil ten arogantní zmetek oblbnout Boola a nezajímal ho ani on sám. Měl zlost. Na Tima, že se choval jako debil a na sebe, že se nedokázal ovládnout.

Šel do budovy, aby se nahlásil dozorčímu. Ze stínů ho sledovalo přibližně padesát párů očí.

Pět schodů nahoru, dvacet kroků přes halu…

„Pane, mám se hlásit na samotku,“ řekl zřetelně a vztyčil hlavu. Ozval se bzučák a dveře povolily.

„Račte vstoupit, Lewinski, obývák už máte připraven.“

Nick poznal Corneta a trochu se uvolnil. Zdálo se, že tentokrát samotka nebude až takové peklo…

Když mu druhý den večer otevíral dveře, byl jako kus kamene.

„Toho nováčka nastěhovali k vám. Tak se nedivte, až dorazíte na cimru,“zašeptal a dál se tvářil nezúčastněně.

„Jak to?“

„Copak jste tak pitomý?“

„Bool?“

„Má rád rvačky,“ kývl Cornet, „a vy jste mu dodal chuť k jídlu. Tak ukažte, že nejste až takový trotl a snažte se s tím klukem vycházet.“

„Já…“

„Konec keců, mladej,“ zahřměl na celou chodbu a přimhouřil oko. „Vraťte se na cimru a už vás tu nechci vidět. O večeři jste samozřejmě přišel. Odchod.“

Za dveřmi už na něj čekala noční služba a doprovodila ho, kam ho patřil.