Stál jsem nad městem

hluboko v sobě

a měl tvář anděla ze psího hřbitova

dole nebylo nic

jen líc střech a trocha padlého slunce

a nikdo

s otevřeným ohněm

ani s tmou po kapsách

jen neviditelné touhy

a stromy ztichlé z dáli

praskaly jako uhry

pod prsty mé prázdnoty

jež přešlapovala

jako malý kluk

nebo dospělý chlap po třech pivech

co nechává to na jindy

a pak nakreslil jsem

větve do korun a sklo před oči

aby všechno bylo

zase pod povrchem

jako žihadla

která dostáváme na cestu

když nerozumní chceme mít

všechny včely v pěsti

a naslouchat tak

tomu, co bychom nikdy neměli slyšet

když čekáme

na pokraji ulic

jestli začne noc