Stál
jsem nad městem
hluboko
v sobě
a
měl tvář anděla ze psího hřbitova
dole
nebylo nic
jen
líc střech a trocha padlého slunce
a
nikdo
s otevřeným
ohněm
ani
s tmou po kapsách
jen
neviditelné touhy
a
stromy ztichlé z dáli
praskaly
jako uhry
pod
prsty mé prázdnoty
jež
přešlapovala
jako
malý kluk
nebo
dospělý chlap po třech pivech
co
nechává to na jindy
a
pak nakreslil jsem
větve
do korun a sklo před oči
aby
všechno bylo
zase
pod povrchem
jako
žihadla
která
dostáváme na cestu
když
nerozumní chceme mít
všechny
včely v pěsti
a
naslouchat tak
tomu,
co bychom nikdy neměli slyšet
když
čekáme
na
pokraji ulic
jestli
začne noc
|