Ležela v posteli. Kalhoty byly pohozené
na podlaze. To normálně nedělá. Normálně si je vždycky složí a dá je do skříně
na chodbě. A když jde ráno do koupelny, tak si je vezme s sebou.
Co
dál?
Spala jen v kalhotkách a i ty měla naruby a ještě k tomu
obráceně. Poznal jsem to podle hnědé čárky, kterou měla mezi půlměsíčkama svojí
pičky. To taky nikdy nedělá. Vždycky se totiž na noc převlíkala do noční
košile. Ze začátku mě to dost rajcovalo, ale časem mi to přišlo nudný, pořád jí
to vyhrnovat. Takže ty kalhotky s hnědou čárkou.
Obešel jsem naši manželskou postel a hledal další stopy. Mám totiž
enormní pozorovací talent. Nic mi neunikne. Sám si o sobě myslím, že jsem
v tomhle jednička. Možná, že si mě budou lidi kvůli tomu pozorovacímu
talentu pamatovat. Já bych se jim nedivil.
Co
dál?
Na
mým nočním stolku ležely trenýrky. Opatrně jsem se jich dotknul. Tělem mi
projel elektrickej šok: byly ještě teplý! A ještě jeden šok: nebyly moje. Já si
na satén nikdy nepotrpěl. U mě to vždycky vyhrávala bavlna. Tak 60 procent. Míň
nikdy ne.
Prudce jsem se otočil. Na záchodě totiž někdo spláchnul. Dostal jsem se
pod tlak okolností. Musel jsem jednat. Musel jsem vstřebat všechny informace,
které můj pozorovací talent nashromáždil!
Seknul jsem s sebou na podlahu a pak se jedním plynulým pohybem
zasunul pod NAŠI manželskou postel. Právě včas, protože jsem uslyšel kroky,
které se přibližovaly ležérním tempem. Připomnělo mi to moji chůzi. Takhle jsem
chodíval i já, když bylo po všem. Teda aspoň u mě.
Něčí
nohy došly k posteli a pak zmizely, zatímco se postel prohla směrem ke
mně. Panebože, to je masák, napadlo mě.
,,Spíš?“ zeptal se masák.
,,Nee.“ To byla moje stará.
,,Kdy
se má vrátit?“
,,Kolik je?“ Zase ona, moje stará.
,,Bude půl devátý.“
,,V
devět,“ řekla masákovi. V tom se
ale spletla. Každou středu jsem totiž končil o hodinu dřív.
,,Tak
to abych vypad, ne?“
,,Tak
jo. Přijdeš zítra?“
,,Zítra nemůžu, musím na rodičák. Přijdu v pátek.“
,,Tak
jo. V pátek.“
Oblíknul se a vypadnul. Chvilku jsem zůstal ležet a dával si to všechno
dohromady. Hlavou se mi honily jeho nohy, její kalhotky, moje nohy a její
kalhotky a její noční košile a pak zase jeho nohy a pak prkýnko na záchodě.
Ano. To jsem ještě neviděl, ale i vám musí bejt jasný, jak to s tím
prkýnkem bude.
Připadal jsem si jako indiánskej zvěd. Všechno, co jsem potřeboval
vědět, jsem věděl. Spíš jsem se toho dozvěděl víc, než jsem doopravdy vědět
chtěl. Ale jak řekl jeden indiánskej náčelník: Mých koní je mnoho. Takže i já
vám teď říkám: mých informací je mnoho.
Když jsem uslyšel pravidelný oddychování mojí starý, tak jsem se
poamličku vyplížil z pod tý NAŠÍ postele, která si toho pamatovala víc,
než bych čekal. Postavil jsem se a znovu jsem pečlivě zkontroloval situaci.
Sametový trenýrky zmizely. Moje stará tady pořád byla.
Co
nejtiššeji jsem vyšuměl z ložnice. Všechna esa jsem měl v rukávu, ale
abych pravdu řekl, nebyl jsem si dvakrát jistej, jestli je CHCI vytáhnout. A ke
všemu se mi chtělo čůrat.
Když
jsem rozsvítil na záchodě, okamžitě jsem se podíval na prkýnko. Byl to profík,
prkýnko bylo dole. Došlo mi, že čelím něčemu, co je daleko větší, než jsem já.
A bylo jenom na mě, jak se s tím poperu. Dochcal jsem a pak to všechno
spláchnul.
,,Ty
už seš doma?“ uslyšel jsem svojí starou.
,,Jasně, že jsem doma! Nemůžeš si už, do prdele, zapamatovat, že ve
středu, opakuju, ve středu, končím o hodinu dřív.“
,,Ale
no jo, se nezblázni.“
Někdy si přeju, abych měl málo koní. I jeden by mi stačil. Mohl by mě
poslouchat na slovo, kdyby chtěl. Já bych teda chtěl. Haug!
|