Múza, básník a labyrint

(Na scéně tma, jen šikmý pruh světla odzhora zprava, dolů doleva.

Postavy nejsou vidět.)

 

BÁSNÍK: Kam jdeme?

 

MÚZA: Ani jsem o tom nepřemýšlela. Je to až tak důležité?

 

BÁSNÍK: Neeo, kam jdeme?

 

MÚZA: Jsme spolu, co bys chtěl víc?

 

BÁSNÍK: Ale proč tedy jdeme? Můžeme se přece na chvíli zastavit.

 

MÚZA: Ano, můžeme.

 

(Světlo na scéně zhasne úplně.)

BÁSNÍK: Nevidím žádné město.   

Nevidím žádnou louku.

Nevidím žádné slunce.

Nevidím ani úplněk.

Necítím pod nohama zemi.
Necítím vítr.         
Nerozeznávám barvy...

Kde to jsme? 

 

MÚZA: V poli otevřenosti – jeden v druhém skrz živou nicotu, která je všepronikající.

 

BÁSNÍK: A proč?

 

MÚZA: Vzpomínáš? Opustili jsme Labyrint.

 

BÁSNÍK: Je to už dlouho?

 

MÚZA: Tady není čas důležitý.

 

BÁSNÍK: Čas je přece vždy důležitý...

 

MÚZA: Co je to čas, Aaene, v této poušti??

 

BÁSNÍK: Cítím se tak prázdný... vystoupili jsme z Labyrintu... ale...

 

MÚZA (temně): Nemyslím, že jsme vystoupili jen z Labyrintu.

 

BÁSNÍK: Nejen? Ty jsi také měla tělo? Jsi přece múza.

 

MÚZA: Kdysi. Od té doby ale už uplynulo víc času, než si dovedeš
představit – žila jsem v zemi Pyramid, kdysi...

 

BÁSNÍK: A proč tady vlastně jsme?

 

MÚZA: Vystoupili jsme přece z Labyrintu.

 

BÁSNÍK: Z Labyrintu?

 

MÚZA: Poslouchej své nitro...

 

BÁSNÍK: Cítím... Cítím? Ano, začínám cítit. Světlo... Světlo znamená dobro...
Bílá je dobro a černá zlo. Ne... Bílá není dobro...

 

MÚZA: Zavři všechny své oči a ponoř se dovnitř.

 

BÁSNÍK: Cítím řeku Času. Stále ve mně plyne, i když, jak říkáš, Čas neexistuje.
Ta řeka není jedna, je jich víc. Jedny jsou černější, jedny modré a jen jedna je
uprostřed a je průzračná a svým způsobem také krásná.
Všechno je pohlceno Nestvořenou...

 

MÚZA: Nestvořená ale není jen Temnota...

 

BÁSNÍK: Kam ale jdeme??

 

MÚZA: Jdu za tebou, nechci zůstat sama. Jen ty víš, kam jdeš...

 

BÁSNÍK: Ke světlu na začátku světa.

 

MÚZA: Ano, šlo jich tam hodně, nejen... básníků...

 

BÁSNÍK: Cítím se čím dál víc... jak ten pocit pojmenovat?... Slabší...
Proč vlastně jdeme k tomu Světlu?

 

MÚZA: Ty tam chceš jít, já NE.
(Vykřikne; v moment výkřiku na scéně záblesk plného osvětlení,
postavy jsou poprvé plně vidět, na dvě vteřiny, múza stojí,
má na sobě bohaté červené renesanční šaty, nad básníkem zdviženou ruku s mečem,
v ruce druhé stříbrný pohár, básník je téměř nahý, má jen pruh bílé látky přes bedra,
leží jí u nohou; pak zase tma a postavy nejsou vidět.)

 

BÁSNÍK: Chci poznat i Světlo... Poznal jsem Temnotu a Oheň. Chci poznat Světlo a Vodu.

  

MÚZA: Nechci jít dál, necítím se dobře.

 

BÁSNÍK: Tak si odpočineme?

 

MÚZA (s rozhodností): Ale já k tomu Světlu nechci, nezlob se... Nechci...
 
BÁSNÍK (apaticky): Já musím... vždyť je to už všechno jedno...
Nemám své tělo – opustil jsem jej, nemám ani svou duši – necítím ji.
Mám jen zbytky své vůle... a tebe.

 

MÚZA (nečekaně změní tón hlasu, teď poprvé upřímně, mile, s láskou):
Ráda bych si s tebou ještě zatančila, než odejdeš.
Netančila jsem tisíc let, s tebou.

 

BÁSNÍK: Půjdeme na staré pohanské místo
a obejmeme se?

 

MÚZA: Znám cestu.

 

***


(Hudba: jednoduchá improvizace altové flétny v dórské stupnici, bez vibráta,
trylků nebo jiných ozdob. Na scéně se pomalu rozsvěcuje světlo, až do téměř
oslňujícího, Múza a Básník stojí zády k jevišti a drží se za ruce.)

 

MÚZA (vroucně): Jsme živí.

 

(Padá opona.)