Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 26.11.
Artur
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Zpovědi, pocity
 > Zpovědi, pocity
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Waldemar Matuška za dob totality v totalitě největší
Autor: mystik (Občasný) - publikováno 2.3.2012 (18:37:51)

06:00    S S S R  

 

V Moskvě, když tam přiletíš letadlem, tě překvapí obrovský a nádherný letiště, kde každou minutu startuje nebo přistává nějaký letadlo. A to jak letadla Aeroflotu, tak i letadla cizozemská, protože v Moskvě se křižuje řada mezinárodních linek se spoustou domácích. Je to prostě nevídanej provoz,  normálnímu člověku se zdá nad lidský síly takovej provoz zvládnout. Nicméně to nad lidský síly není, byť s pomocí všelijaký složitý techniky, protože to všecko funguje, vystupuje se, přestupuje se, nastupuje se – a nikde žádnej problém!

 

Z letiště tě odveze taxík a zaveze tě rovnou pod Rudý náměstí, kde tě vysadí, protože na Rudý náměstí se autem nesmí. A když pak pomaloučku kráčíš Rudým náměstím a koukáš se kolem dokola, tak tě nutně upoutá i jedna z nejkrásnějších staveb na světě, Vasil Blažený, kterej vypadá jako z pohádky. Jak přicházíš blíž, zjistíš, že každá kopule je úplně jiná, že je to prostě seskupení tak nádhernejch tvarů a barev, až oči přecházejí. Třeba bys řekl, že když to někdo architektonicky vymejšlí, že by tomu měl dát nějakou jednotu, rozumíš, nějakou zásadní formu – ale ne! Tady se snoubí pravá lidová architektura s nesmírnou mnohotvárností, nad tím nahoře jsou pak ty cibulový střechy… Je to prostě něco báječnýho, a žádnej cizinec nelení a začne fotografovat, protože něco takovýho jinde na světě nevidí.

 

Vlevo – o něco níž – stojí jeden z největších hotelů, Rossia, kterej je nesmírně moderní, architektonicky ve svý jednoduchosti nesmírně domyšlenej, a okolo několik málo kostelíků, krásnejch starejch ruskejch pravoslavnejch kostelíků, a spolu zdoběj Moskvu asi tak, jako když někdo nosí nenápadný, ale krásný šperky. Jednoduchý, prostý, nevtíravý, ale i nevídaný a opravdu skvostný.

 

Slyšel jsem, že prej Moskva měla – a má snad dodneška – asi čtyři sta padesát kostelů. O Praze se říká, že je stověžatá, ve skutečnosti má věží mnohem víc, ale Moskva je proti ní teda mnohosetvěžatá.

 

A taky jsem slyšel, že v roce 1812 za války s Napoleonem tu vypukl obrovský požár. (= Darovali mi k narozkám v práci dvd s Audrey Hepburn: „Válka a mír“ rovněž zachycující tuhle válku). Snad ho dokonce založili sami obyvatelé města, buď proto, aby Napoleona odstrašili, anebo prostě aby mu nevydali město do rukou, kdyby prohráli. Ať už to bylo, jak bylo, každopádně ten požár zničil na sedm tisíc domů – a přitom nevyhořelo město celý! Snad asi dvě třetiny. To by znamenalo, že už tenkrát měla Moskva přes deset tisíc domů, tudíž na počátek devatenáctýho století byla pěkně veliká.

 

Je tam fůra zajímavejch věcí, ale o těch už mluvilo moc lidí přede mnou. Já bych chtěl mluvit jen o tom, co mě nějak mimořádně zaujalo, a to je třeba tohle: Někdy večer nasedneš na vlak Moskva – Petrohrad, kterej tě za noc přenese přes tu obrovskou dálku, až na sever, takže ráno vylezeš z vlaku a uchvátí tě další fantazie: Petrohrad, postavenej v italsko-ruský architektuře! Car Petr si totiž sem pozval Rastrelliho.

 

Nutno podotknout, že celý to obrovský město stojí vlastně na pilotách, který jsou zapuštěný do bažiny. Sám Petr Veliký nedovolil stavět víc než čtyři poschodí, ale to úplně klidně stačí. Celá ta obrovská plocha je zastavěná překrásnými, ponejvíc bílo-zelenými domy. A zase fůra starých kostelů a kostelíků, původně snad na čtyři sta. Čili další mnohosetvěžaté město!

 

Úchvatná je Petropavlovská pevnost, kde byl taky vězněnej Maxim Gorkij. Je tu obrovský námořní muzeum, dva překrásný sloupy s příděma lodí, a to já mám hrozně rád! Nádherná socha cara Petra Velikého na jednom jediným podstavci, kterej přitáhli z bůhvíjaký dálky. Ta socha je sama o sobě pozoruhodná tím, že carův kůň je vzepjatej a stojí jen na zadních nohách. Aby to mělo nějaký vyvážení, aby ta socha udržela rovnováhu, tak se kůň opírá o podstavec ještě ocasem. Působí to velice monumentálně, velice vzdušně a velice přirozeně, a teprve když to domyslíš, přijdeš na to, že ten dlouhej koňskej ohon není žádná schválnost, že to je prostě třetí opěrnej bod sochy.

 

Zdaleka ne naposled projdeš pod takovou bránou na náměstí před Zimní palác. Stojí tam obrovskej sloup, kterej není nijak zajištěnej, stojí vlastní vahou na soklu a nikdy se nepohnul. Přesto ho kdysi ruská smetánka objížděla kočárem v dost velikým okruhu, aby byla mimo, kdyby náhodou zrovna padnul. Prostě tomu nevěřili. Ale ten sloup stojí dodnes.

 

No – Ermitáž! To je něco tak úchvatnýho a krásnýho, že bys na to potřeboval – ne tejden, já bych to odhadnul na tři, na čtyři měsíce, abys opravdu pochopil nezměrnou hodnotu tý obrovský sbírky a to umění, který je tam nashromážděný. Protože tudy procházíš a procházíš a nestačíš se divit. Je tam Leonardo da Vinci, Boticelli, Rafael, Tizian, je tam Rubens, Rembrandt, van Gogh, Gauguin, a vedle nich zase Picasso, Matisse, Renoir – všichni svorně takříkajíc pod jednou střechou. Když si vzpomeneš, kolik lidí se o ně hádalo a přelo – jako že ten je dobrej a ten už ne –, protože nepochopili, že umění je tu proto, aby nás povznášelo (jako dámské půvaby jojo), a ne proto, abychom se o ně hádali! Tady jsou všichni pohromadě, neperou se, nechtějí jeden druhýho přetrumfnout, prostě tu jsou, ukazujou ti to nejlepší a tobě se tají dech nad tím, co všecko už dokázala lidská ruka vytvořit.

 

Jistě už někdo odhadnul a přepočítal na peníze, kolik má taková sbírka cenu – já myslím, že se to takhle počítat nedá a ani nemá! Proč pořád všecko měřit penězma? Copak můžeš Rembrandtův obraz přepočítat na peníze? Copak si ho někde můžeš koupit, kdyby se ztratil? To je prostě nezměrná hodnota a žádný zlato světa – sebevětší kupa! – ho nemůže vyvážit.

 

Chtěl bych ještě říct, že jsme v Petrohradě samozřejmě taky vystupovali, a vystupovali jsme v několika sálech, který mě překvapili akustikou, perfektní dokonalostí – a přitom jsou to sály pro dva až pět tisíc lidí. A v neposlední řadě je třeba vzpomenout i na diváky, který jsou tady nesmírně vnímaví, vděční a mají nás opravdu rádi.

 

Když teda přijdeš do Petrohradu a prohlídneš si to všecko, o čem jsem mluvil, a ještě jiný věci, musíš se taky zastavit na jednom z největších hřbitovů na světě, kde je pochováno sto tisíc lidí, který zahynuli za blokády trvající asi tisíc dní – to jsou skoro tři roky! Lidi tenkrát padali hladem a mrazem, ale nepřestávali bojovat a bránit svoje město, který dostalo později titul Hrdina. Opravdu plným právem! V Sovětským svazu je ještě několik takovejch měst, ale myslím si, že Petrohrad je vůbec největší hrdina ze všech.

 

A proto musíš zajít na ten hřbitov a musíš se poklonit lidem, který položili svoje životy za to, aby se všichni ostatní měli zase dobře. Musíš jít k tomu věčnýmu ohni, co tam hoří, musíš tam položit aspoň jednu kytku, protože si uvědomuješ, co hrůz a co strašnejch věcí se tam muselo dít, když to zaplatili životem nejen dospělí, ale i děti! O tom se velice špatně mluví, ale je to bohužel tak. A já jsem o to radši, když tam čas od času děláme dopoledne dětský představení a když tam vidím už docela jiný děti, spokojený a veselý, kterejm nic neschází, který se chechtají a zpívají s náma.

 

Co mě ještě zaujalo v Sovětském svazu? Největší socha na světě! Stojí ve Volgogradu a měří od paty ke špičce meče dvaaosmdesát metrů! O třetinu vyšší než petřínská rozhledna! Je to monument obrovský síly, socha dokonale udělaná, ale ne strnulá, je v pohybu, v takovým rázným pohybu, pořád si myslíš, že najednou vykročí a tím mečem mávne!

 

Byli jsme se taky podívat na Orenburg, protože jsme tam měli představení. Tisíce a tisíce lidí z Bulharska, Maďarska, z NDR, z Československa, z Polska a samozřejmě taky ze Sovětského svazu. A překrásná řeka, která se jmenuje Ural. Je velice půvabná, ne příliš hluboká, bystrá, čistá, a utopil se v ní jeden z nejslavnějších hrdinů revoluce, velký geroj Čapajev.

 

Odtamtud jsme se vraceli zpátky do Moskvy na poslední představení. Bylo to těsně před odjezdem domů. Šli jsme se taky podívat na tu věhlasnou televizní věž. Je to úchvatná stavba, strašně vysoká, opravdu div moderní techniky. Celej ten areál se jmenuje Ostankino, podle takovýho malýho zámečku. V něm je strašně malý, ale báječně zařízený divadýlko. Teď je tam teda muzeum – ale prostě něco nádhernýho! Jsou v něm divadelní efekty – úžasně vymyšlený! – a přitom je to pěknejch pár let starý. Když třeba tenkrát potřebovali udělat na jevišti bouřku, tak tam na to měli takový dřevěný komíny a v nich byly proti sobě ohnutý plechy. V danej okamžik, kdy jako režisér řekl: Teď bude bouřka, ten chlapík, co stál nahoře, hodil do toho komína kouli. A ta udělala takovej kravál, že všichni vstali a začali honem otvírat deštníky.

 

Je to tam dodnes, jsou tam taky prastarý kulisy – s nádhernou perspektivou. Celý to jevišťátko je hluboký snad čtyři a půl nebo pět metrů, ale když tam tu kulisu spustěj, třeba nějaký arkády, tak si myslíš, že to jde do nedohledna.

 

A pak jsou ještě dvě města, na který nemůžu zapomenout. Prvním z nich je Sterlitomag, město s překrásným kulturním domem samej mramor. Kulturní domy v Sovětským svazu jsou vůbec nevídaná věc, a přitom je najdeš v každým sebemenším městě – to jim budeme závidět ještě pár let!

 

V tom Sterlitomagu nás pozvali na lov ryb a já jsem tam viděl největší štiku na světě, a že jsem teda nějakejch ryb – i štik – viděl! Tohle byla štika, která měla hubu – hádám – tak třicet centimetrů. Jenom hubu! Dohromady – no metr čtyřicet! Každej rybář by musel blednout závistí. Oni tam mají nádhernou řeku, teda je to vlastně několik řek, ty tvoří takový opuštěný ramena a tam se ty štiky drží. Ale sami místní nám říkali, že to byla největší štika, co pamatujou.

 

To druhý město, který mi tak utkvělo v paměti, nesmírně kouzelný město, je Kazaň! A Tataři! Pravý, nefalšovaný Tataři. Říkal jsem si, že se konečně dovím, jak se dělá správnej tatarskej biftek, kterej teda musí bejt, jak oni říkají, rajtovanej pod sedlem, a musí tam bejt nesmírná spousta česneku – hlavně! Protože jinak to není tatarskej biftek!

 

No když jsme tam přijeli, tak jsem se samozřejmě taky zajímal o jejich řeč, o tatarštinu. Fůra lidí tam ještě dneska mluví tatarsky. Ne že bych se to chtěl za tu chvíli od nich naučit, ale chtěl jsem hlavně vědět, jak se řekne dobrý večer. Nakonec mi to řekl jeden pohraničník, kterej měl zrovna dovolenou a byl na našem koncertu. Už nebylo moc času do začátku vystoupení, a já jsem si pořád říkal, že bych je měl pozdravit jejich řečí, aby viděli, že aspoň něco z tý řeči ovládám.

 

Tak tatarsky se řekne dobrý večer chairlam kiš. Když jsem vyšel na jeviště, poklonil jsem se, kluci hráli takovou dlouhou předehru, já jsem přišel k mikrofonu a řekl jsem: Chairlam kiš. Tři vteřiny bylo ticho. A teprve potom se celej ten sál zboural!

 

Potom ještě – ale co bych vykládal, ta obrovská zem se nedá projet za šest, ani za deset let. A to jsme ještě nebyli na jihu, v Gruzii, nebyli jsme mezi lidma, který mluví třeba ázerbájdžánsky, nebyli jsme ani v těch městech, o kterých se vypravuje v pohádkách Tisíce a jedný noci. Myslím města, co jsou na území Sovětského svazu.

 

Doufám, že se tam ještě někdy v životě dostanu. Chtěl bych se podívat, dokonce moc rád bych se podíval do Buchary, abych viděl místa, kudy cestoval se svým oslem lidovej filozof Nasredin.

 

S tímhle přáním jsem se vrátil domů, ale věřím, že nezůstane nesplněný.



Poznámky k tomuto příspěvku
sadaf (Občasný) - 8.3.2012 > Nebyl jsem v Moskvě a v nejbližší době se ani nechystám tam zajet, ale takhle pěkně popsanou se mi chce tu cestu podniknout... Fakt, krásně napsaný...
Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter