Já & Ty  (“Přesličce“)

            I.

            Hle, cirk. Král je v manéži a klaun na trůně. A Ty, kostka ledu, jak Damoklův meč nad manéží visíš a aniž by Tě ubývalo, vždy ledovou kapkou trefíš královu černou kápi. Ano, král je v černém, v černém splývavém plášti, jenž s bídou osvětlují louče okolo manéže. Je jak lodivod Chárón, z hluboké tmy černé kápě dvě modré jiskřičky očí. O bidlo se opíraje pluje manéží blíž a blíž klaunovi a z místa se přitom ani o píď nehne. Klaun je v trůn modrými plamínky vbodnut a děs jemu nedá sebou hnout. A Ty, ledová kostka, v jejíchž kapkách se láme duha, neomylně přesně a zdánlivě čím dál hlasitěji padáš na královu černou kápi. A král, převozník, o bidlo se opíraje, se sune časem vstříc věčnosti a smrti. Z klauna je smutný klaun, jenž se sotva odvažuje dýchat.

            A kdo jsem JÁ?!

            II.

            Hle, letní louka. Rozkvetlá a vonící, v níž klásky trav rozhoupává lehký, svěží letní vánek, jenž rozehrává modrý orchestr zvonků. Je zde i spousta pampelišek, pryšců i kopretin, svým kýváním odměřujících neslyšný čas. Jen uprostřed div – kopretina vyšší než ostatní, s okvětními lístky hedvábnými, hedvábně bílými – avšak uplakaná zdá se. Kolem ní bytelná klec, do níž kopyty buší bílý kůň a černý jednorožec, marně svádějící souboj, snad i o její přízeň. Kopyty klec nezdolají, přesto ale buší a buší, až hřmot se nese úvozem.

            A kdo jsem JÁ?!

            III.

            Hle, liduprázdné město. Náměstí sevřené domy v ponurém šeru přicházející bouře. Domy svírané chladem žuly ostrým jak věže gotických chrámů. Vkrádá se temná, tísnivá noc, z dálky znějí bubny hromu. Zvedá se vítr. Na kamení se rozletí sklo vyražených oken. Svit bledého měsíce se ve střepech zlomí. Po hrubých kostkách se šourá stín. Stín starce. Stařec sám je shrbený, vetchý, nuzný. Nuznější než Lazar. Bosé nohy, černé nohavice, holé ruce, holý hřbet, červená kukla. Za ním po dláždění hrká jeho dřevěný meč. Znova hromy zaduní a z kostek se začnou odrážet kapky lijavce. Postava se belhá dál, míří doprostřed rynku, kde schůdky vedou na pódium. Pódium bez kulis, bez opony, s podivným dřevěným ramenem. Déšť buší, až pára se zvedá, a hromy se blíží. Stařec vysíleně zvedá nohu na první schod. Poryv větru jím zapotácí a další jej vrhne na mokré kamení. Odevzdaně přitáhne svůj dřevěný meč, opře se o něj a vstane. Znova prvý schod, nejdřív meč, pak noha jedna, druhá. Schod druhý – meč, noha, druhá. Schod třetí, čtvrtý – a znova pád, pád na prkna ošlapaná, slizká mnoha dešti. Vstát se už nesnaží, škvíry mezi prkny jej sunou dál, hekaje plazí se, bit přívaly deště, až se špinavý nehet krabaté ruky dotkne špalku. Zvedá hlavu, je u cíle. Oddychne si, jeho kdys silná ramena rozduní pódium, jak se zpět na prkna svalí. Špalek je nevysoký, mnoha ranami obitý, a v poryvech větru se nad ním houpe provaz. Stařec po špalku jede rukou, na hraně zachytí se, s úpěním těžce vstává. Divoce dosedá, špičku meče zabodává mezi palce svých bosých nohou. Smyčka – kyvadlo věků – letí s větrem o závod. Déšť neustává, hromy jsou hlasitější – tmoucí nebe rozčísne blesk, osvítí rozetu v průčelí chrámu za starcovými zády a zasáhne dřevěný sloup šibenice.

            A kdo jsi  TY?!