Seděl jsem s přáteli u ohně a hráli jsme na kytaru a zpívali,
občas nám nad hlavou plakalo nebe,
a tak ta kytara dlouho naladěná nevydržela
a naše hlasy s přibývajícím večerem zněly taky falešně.

Můj přítel Pes se mi smál a nebo spíš na mne,
protože tušil, že se s ním o toho buřta,
co je na konci tohoto klacku opékající se v ohni,
podělím a vlastně proč by neměl dostat větší část,
vždyť já mám chleba a ten on mi nechá celý.

Můj přítel Bussinesman přijel v obleku a byl upjatý,
tak jsme mu to sako vydražili v nedaleké hospůdce za pivo
a on už pak nebyl tak kožený.

Můj přítel Policajt nebyl zas tak přátelský,
když jsem mu vysvětloval, že peníze nejsou nic,
a tak jsem mu místo nich nabídl ten chleba,
co mi zbyl z toho špekáčku
a on přijal místo u ohně a zpíval s náma
a ráno když odcházel, tak už se nemračil.

Můj přítel Básník i se svou přítelkyní Múzou
přišel jen na chvíli, protože se někde dozvěděl,
že když najde tu správnou jiskru z táboráku,
tak ona mu splní přání.

Můj přítel Hrobník přišel i se svou lopatou
a do rána pro nás na louce hroby vykopal.

Můj přítel Pesimista řekl: Věděl jsem, že to přijde.
A do jedné z těch děr se nechal zasypat.

Můj přítel Optimista si tam lehl s ním,
prý že ve dvou se to lépe umírá
a ani v hrobě nemá být člověk sám.

Slunce už bylo vysoko na obloze, když někdo pustil rádio,
ale bylo to příliš mnoho informací a
disharmonických zvuků do našich hlav,
a tak ho někdo vyhodil z okna tý chaty,
do toho potůčku pod oknem.
Ono tam ještě chvíli bojovalo o právo na existenci,
ale podlehlo a ochraptělo...

Když jsem se loučili pršelo, ale slunce bylo vlídné
a vykouzlilo na obloze duhu a já jsem si vzpomněl
na slova mé přítelkyně Víly, která mi jednou nad ránem,
když jsem ji požádal o tanec vysvětlila, že duha má sedm barev
a ta osmá, že je kouzelná a ta - prý je v nás.