Procházím se. Procházím se po tom starém, temném městě. Je šero. Stmívá se a obrovské černé mraky líně hlídají oblohu. Probleskující paprsky krvavého slunce jim dávají novou, hrůznou tvář. Procházím se, zdánlivě bez cíle, ale něco mi říká, že je za tím víc. Něco strašného. V rozích starých rozbořených domů se krčí staří a nemocní lidé. Sledují mně a v jejich očích vidím posvátnou hrůzu. Kolem mě proběhl malý chlapec. Na krku se mu kolébá amulet. Zvláštní propletenec hadů tvořící obrovský kříž. Chvíli si mně prohlížel, poté přiběhl a usmál se na mě. Opět ta neznámá síla. Říkala ne, ale nemohl jsem si pomoci. Pohladil jsem ho po jeho zlatých vlasech. Usmál se na mně a odběhl pryč. Pokračuji dále v cestě o jejímž cíli nemám tušení. Začíná pršet, ale kapky deště se rozplývají dříve než dopadnou na zem. Procházím rušnou ulicí. Lidé se přede mnou rozestupují a cosi si šeptají. Usmívám se. Vidím starého muže, tvář má pokrytou jizvami útrap, jeho bílé vlasy a zničený výraz dávají tušit vysoký věk. Jeho oči však září tmou. Na krku má zvláštní amulet. Propletenec hadů tvořící obrovský kříž. Ach ty krásné hluboké oči plné smutku. Dívají se na mně a jejich pohled říká ‚Proč?‘ Rychle odcházím, ale ten pocit je stále ve mně. Jdu, běžím, ledový vítr mi šlehá tvář. Zděšeně běžím dál, vítr se mnění v bouři, která řve jediné slovo. Smrt. Marně pátrám po významu událostí, které se mi staly. Můj rozum je ovládána šílenstvím. Běžím.Slzy mi zastírají pohled, černé myšlenky mysl. Konečně jsem zde. Stojím na vysokém útesu, pode mnou rozbouřené moře. Mohutné vlny odrážejí můj obraz jak zrcadlo.Vidím svou bledou tvář, tak bledou. Jedna z vln stoupá do výše. Odráží se v ní můj strhaný obličej. Ne, není můj. Je to obličej…Smrti. Ne, to není možné, křičím ze všech sil, abych zastrašil tu hroznou myšlenku. Proboha proč? Proč já? Bože! Vrhám se dolů. Divoké vlny si hrají s mým tělem. Umírám. Vysvobození.