VAJÍČKA AŤ STOJEJ KLIDNĚ STO…

Občany zvoleni, hovoří dlouze a není jim rozumět, arci

Každý by měl vědět, co je košér a co šit

Mýt si ruce, říkat dětem pravdu a tu a tam se trochu opít

A pak, za čas, zase ne a pak zase znova

Ctít Feng Šuej, hvězdy, svobodu v kalokagathii

Nemyslet si, že když je ticho, takže se nic neděje

Chodit na výstavy, vědět, co si myslí oni a pak i ti jiní

Těšit se do divadel, tušit, co povívá a co se už jenom chvěje

Trochu psát, krapet malovat, sportovat, jíst vitamíny a nezřízeně milovat.

Veskrze tohoto jest pak vize a také předpoklad, že neumřeme jaksi

„evropsky nenaplněni“.

/kdosi v 17:55 vykřikl 27.8.2012 tlumeně  v ulici U Sraré školy „Vivat“/

A že občan nebude jen tak po oblacích špacírovat

A že pak, to snad v debatách bezostyšných,

Promyslí, myslím nás, tedy ti, co ještě jsou

A budou rádi snad na světě, když nebudou číst dějepis, opět tedy ti, co ještě žijí

O mrtvých jen dobře.

Rozkošné akty a nic už ne „ad acta“.

Nepropadat vteřinám, kochat se názorem, laskat  lásky, hříchy

Trpět svými dny a s rozkoší jíst nezdravá a tučná jídla.

Havel, Hrabě, Holan, Halas a Hašek.

Promlouvali a bylo k zamyšlení

Teď, sic s perfektní artikulací

/až na šlechtické výjimky/, je sice slyšet hlas

Jak vytí vlků, leč, ve slovech o slově je duto a za poplužním dvorem už nic není…

Jen plyne čas a ucho naslouchá jen tichu