“Na skále z vápence na malém kousku života rostla proschlá tráva. Musela vystačit s tím málem, co měla, v zimě bývaly mrazy kruté a tak vděčila každé sněhové vločce za kousek přízně. V létě zase toužívala po vodě, ale jakmile bylo vody mnoho, její kořeny křečovitě držely každé zrnko zeminy, aby se neodplavilo a neskončilo dole pod skalou. Rostla tu sama a tak byla vděčná za chvíli jakékoliv blízkosti. Občas přilétla včela či jiný hmyz, ale nikdy se tu nezdržela dlouho, pokaždé si jen promnula křídla a zase odlétla.
Jednou spadlo do trávy malé semínko. Prosilo o přízeň a tráva mu ji ochotně nabídla – "už nebudu konečně sama", pomyslela si. Bylo jim spolu dobře, ze semínka vykvetl malý zvonek a tráva se spolu s ním radovala z každého dne. Jen zeminy k obživě bylo daleko méně, než kdykoliv před tím. Žily z toho, co bylo, ale živin kvapem ubývalo a za nějaký čas už nebylo z čeho růst. Tráva i zvonek slábly až zeslábly natolik, že nebyly sto se udržet kořínky na holé skále, vylomily se a spadly do údolí. V údolí se tou dobou pásly ovce.”
“A jak to dopadlo”, ptá se Vítek nedočkavě.
“Jak by”, na to děda,”přišly ovce a tu trávu i zvonek spásly.
“A to je celé ? To je dědo ale smutný příběh …”
“Smutný ?” podivil se děda “a o co by byl Vítku asi smutnější, kdyby tráva žila celý svůj život v osamění na těch hluchých kamenech ? Nezáleží přeci na tom, jak dlouhý je náš život, ale jak jej prožijeme” … vrásčitá ruka starcova vzala drobnou Vítkovu dlaň “půjdeme, babička už nás čeká s obědem.”