Zmizela.

   Ještě před vteřinou byla pode mnou a křičela. Ale teď tu není. Propadla se do mojí postele. Zmizela v ní. Ponořila se do ní, jako jsem se já ponořil do ní. Nezbývalo mi, než brázdit hladinu našeho lože.

    Byla někde pode mnou a pozorovala mě.

    Potom mi říkala, že jsem jí přípomínal loď s velíkánským kýlem. Plavala pod hladinou naší postele a dotýkala se mě. Každou chvilku jsem ji ucítil. Obtočila se kolem mého přirození a pevně ho sevřela.

    Pak se pustila.

    Ona, postelová panna. Já, zbloudilá loď.

    Když se vynořila, zase jsem ji měl pod sebou. Vrátil jsem se k původnímu rytmu. Trvalo to tak dlouho, že čas nakonec přestal existovat...

   ,,Řekni něco,“ prosila mě, když jsem jí naplnil miliardou příležitostí.

   ,,Dokázali jsme

to.

    Zase jsme to

   dokázali.“