Zmizela.
Ještě
před vteřinou byla pode mnou a křičela. Ale teď tu není. Propadla se do mojí
postele. Zmizela v ní. Ponořila se do ní, jako jsem se já ponořil do ní.
Nezbývalo mi, než brázdit hladinu našeho lože.
Byla někde
pode mnou a pozorovala mě.
Potom mi říkala, že jsem jí přípomínal loď s velíkánským
kýlem. Plavala pod hladinou naší postele a dotýkala se mě. Každou chvilku jsem
ji ucítil. Obtočila se kolem mého přirození a pevně ho sevřela.
Pak se pustila.
Ona, postelová panna. Já, zbloudilá loď.
Když se vynořila, zase jsem ji měl pod sebou.
Vrátil jsem se k původnímu rytmu. Trvalo to tak dlouho, že čas nakonec přestal
existovat...
,,Řekni něco,“ prosila mě, když jsem jí naplnil miliardou příležitostí.
,,Dokázali jsme
to.
Zase
jsme to
dokázali.“
|