Lucie Koutná vydala čtvrtou malou knížku
Život je divadlo, tvrdí a píše mladá autorka z Plzně
(Vladimír Gardavský)
Ason-klub, sdružení mladých a nezávislých (nezavedených) tváří vydal za přispění Knihovny města Plzně v edici Malé knížky prózu Lucie Koutné Život je divadlo. Je to již čtvrtá takto vydaná knížka mladé prozaičky. Po souboru krátkých próz Vstupenku noste viditelně, domýšlejících zpravidla běžné pojmy a projevy do fantaskně absurdních poloh, po souboru půvabných pohádek Motýli a po próze v intencích magického realizmu Střihač břečťanů je Lucie zpátky!
Literátka zabývající se příležitostně i poezií a drobnou publicistikou zaujala tentokrát prózou nakopávající zejména v upřímnosti a otevřenosti, s jakou v ní využila mnohé autobiografické prvky, především pak pocity bezradnosti a psychické bolesti po ztrátě blízkého člověka. Název knížky vychází z autorčina přesvědčení (stejně jako u Svatavy), že všichni hrajeme divadlo a musíme zvládat různé role: „...jinak se bavím s kamarádem a jinak mluvím s matkou. /.../ Už nevíme, co je to být přirozený, protože neustále nosíme nějaké kostýmy...“ Spisovatelka tomu čelí tím, že vnitřní pocity své hrdinky Lindy Dálové vystavuje bez předstírání navenek, byť se její reakce mohou pak někdy jevit jako přehnané: „Linda zavře dveře, zády se po nich sveze a sedne si na podlahu na chodbě. Pláče.“ Citlivá Linda pracuje v restaurátorské dílně a aktivně působí jako samozvaná animátorka přátelského „relaxačního kroužku“. Po smrti její babičky Lindu dlouhodobě obtěžují chmury, celková otupělost, zdání neexistence a dostavuje se nepřekonatelná únava: „Únava z té bezmocnosti, /.../ která ji pořád zachvacuje. Někdy má třeba představu, že ji koberec úplně vcucne, a propadá se, ale nemá z toho strach.“
Snad se od nadějné mladé literátky po čtyřech Malých knížkách dočkáme brzy i oficiálního knižního debutu. (Tato takto vylíčená epizoda Života co je divadlo, mě zaujala minimálně, jinak mohu potvrdit její velký talent ze starších vzpomínaných knížtiček).
|