|
Ve tmě
rozhlasová miniatura
ČLOVĚK Kde to jsem?
HLAS Vítej ve tmě.
ČLOVĚK Kdo jsi ty?
HLAS Jsem hlas. Říkej mi třeba Pavel.
ČLOVĚK Dobře, Pavle. Proč tu jsi?
HLAS Jsem tu proto, abych vítal lidi ve tmě. A abych se vysmál těm, kdo si mysleli, že to bude vypadat jinak.
ČLOVĚK Hm. Co bude teď?
HLAS Teď půjdeš a rozplyneš se.
ČLOVĚK Za jak dlouho?
HLAS Až budeš chtít. Nebude to bolet.
ČLOVĚK Opravdu jsem si myslel, že to bude vypadat jinak.
HLAS Jak?
ČLOVĚK Myslel jsem, že potkám dědu.
HLAS To je zajímavé. Rozveď to.
ČLOVĚK (spěšně) A další lidi, kteří mi chyběli. A že budeme spolu v dokonalém porozumění.
HLAS Zřejmě jsi porozumění postrádal.
ČLOVĚK Někdy.
HLAS Čím byl tvůj děda?
ČLOVĚK Prý zubařem.
HLAS Máš ještě vzpomínky?
ČLOVĚK Jak by ne. Tolik jsem toho prožil.
HLAS Tak si na něco vzpomeň.
ČLOVĚK Počkej… Jako na cokoli? To je těžké.
HLAS Jen do toho.
ČLOVĚK Pamatuju si, jak jsme jezdili se ženou na dovolenou. Někdy jsme se trochu přeli.
HLAS To je všechno?
ČLOVĚK Ty se mi vysmíváš.
HLAS Od toho tu jsem. Jaký zvuk si vybavíš?
ČLOVĚK Rozjíždějícího se auta.
HLAS Nejhlubší zážitky?
ČLOVĚK Hory, moře…
HLAS Zdá se mi, že jsi hodně lpěl na cestování.
ČLOVĚK Jsem u výslechu?
HLAS Kdepak.
ČLOVĚK Každý rád cestuje, když má peníze.
HLAS Proč?
ČLOVĚK Nikdo nevydrží na stejném místě. Rádi se přesouváme. To patří k věci.
HLAS Pěkné výmluvy. Vzpomeň si ještě na něco.
ČLOVĚK Vzpomínám si, jak jsme jednou zůstali v práci s kolegou o trochu déle. Byl už večer, na chodbě svítily zářivky a najednou se ozvalo klepání. Měli jsme z kanceláří východ na dvě různá schodiště a používali jsme jenom jedno. Od druhého (drnčivý zvuk elektřiny) měli klíče jen někteří zaměstnanci.
HLASY Pusťte tu vodu… Tady maj lidi prádlo v pračkách…
ČLOVĚK My nemáme klíče, počkejte…
KOLEGA (vrací se) Nám voda normálně teče. (konec zvuku elektřiny)
ČLOVĚK Bylo to, jako kdybychom si z nich dělali legraci. Hlasy za dveřmi, ve tmě. Tehdy jsem si uvědomil, že bych byl schopen zabít člověka.
HLAS Pěkný příběh. A teď si myslíš, že to bude podobné. Že jsi za nějakými dveřmi, jenom na špatné straně.
ČLOVĚK Ano, to by mohlo přicházet v úvahu.
HLAS Dovol, abych se ti vysmál.
ČLOVĚK Máš-li zapotřebí.
HLAS Vzpomeň si ještě na něco.
ČLOVĚK Proč se se mnou bavíš?
HLAS Jsem hlas.
ČLOVĚK Odkud vycházíš?
HLAS Odnikud. Zkus mě nahmátnout. („molitanové“ vrznutí – něco jako zip nebo čerstvý sníh – nepříjemné, ale ne příliš)
ČLOVĚK Co to bylo?
HLAS To jak jsi vykročil.
ČLOVĚK Jak to tu vůbec vypadá?
HLAS Kdybychom nebyli ve tmě, připomínalo by to tu nejspíš prázdné jeviště.
ČLOVĚK Nějaké hodně staré, opuštěné jeviště. A stěny?
HLAS (vesele) Určitě někde jsou… I vesmír je konečný.
ČLOVĚK Jako bych slyšel hudbu…
HLAS Drnčí ti v uších.
ČLOVĚK Jak dlouho tu jsi?
HLAS Nevím.
HLAS Měl jsi dost rád?
ČLOVĚK Co to je za otázku.
HLAS Jen se ptám. Konverzuji.
ČLOVĚK Měl jsem rád. Měl jsem rodinu, přátele…
HLAS Pokud vím, vzpomněl sis na ženu, s kterou jsi se hádal, a na dědu, kterého jsi neznal. To je dobrá bilance.
ČLOVĚK Děti, samozřejmě.
HLAS Myslím, že jsi moc rád neměl. Prchal jsi na hory a k moři.
ČLOVĚK Modlil jsem se, prosil o odpuštění.
HLAS Jen aby ti to dobře dopadlo.
ČLOVĚK Jsi bezcitný. Jdu pryč.
HLAS Až budu z doslechu, už mě nenajdeš.
ČLOVĚK (malinko vzdálený) Třeba najdu nějaké ty dveře.
HLAS (jízlivě) Tak hodně štěstí!
ČLOVĚK Já vím, od čeho tu jsi.
HLAS Sbohem.
ČLOVĚK Měj se hezky, Pavle. (vzdálenější) Třeba ještě někoho potkám. (odchází)
Thomas Tallis: Spem in alium
| 
