Letadlo se zvolna rozjelo po startovací dráze a já se snažila tvářit se při svém prvním letu statečně, jednak abych se neznemožnila před svým rodným bratrem Davidem, jednak abych zabránila ve vydatném hysterickém vřískání své pětileté neteři Janě, která jako já poprvé víceméně nedobrovolně cestovala okřídleným dopravním prostředkem a její barva obličeje jevila známky začínající nevolnosti.

No, jo, co jsem měla dělat, když mě před dvěma týdny brácha požádal, abych jela s ním a s malou Jančou do Tuniska, neboť jeho manželka Dana si zlomila nohu a dovolená snů měla být stornována. „Malá Janča však trpí lupenkou a tak by moře potřebovala,“ povzdechla si smutně Dana, „Jenže David je absolutně neschopnej postarat se o dítě,“ dodala smutně. Vzpomínám, jak na mě David vrhl pohled připomínající oči mého kokršpaněla Daga, když loudí syrečky. Očka se mu protočily nahoru a dolů a ještě si třikrát tuhle dráhu zopákly. Rezignovala jsem… Pojedu místo Dany a pomohu mu s malou, to přece zvládnu, umiňovala jsem si.

Ve vzdušném prostoru se mi honily hlavou obavy, zda moje chatrná němčina bude stačit k domluvě v zemi, kde s turisty převážně mluví francouzsky, v duchu jsem vzpomínala, zda jsem vybavena skutečně vším, co k přežití v poušti a u moře potřebujeme, neb brácha tvrdil, že mu stačí dvoje plavky a ručník a počítal s tím, že tato zásoba oblečení by měla stačit i dcerce. Naštěstí jsme měla nad neteřiným zavazadlem patronát já.

Monastir nás přivítal svými horkými slunečními paprsky a svěžím větrem vanoucím od moře. A že byl svěží, o tom se přesvědčil i bratr, který honil po letišti letící Janin klobouček. Nutno dodat, že kupodivu úspěšně.

V hotelovém pokoji jsme spěšně vyhodili z kufrů plavky, ručník a opalovací krémy a vydali se na průzkum okolí, s tím, že zavazadla počkají. Janička po zkušenostech z tuzemských kempů měla strach, že, bude pršet a z koupání nic nebude. Nic nedala na mé ujišťování, že v Tunisku, když prší, tak se všichni modlí a je to ještě větší sranda než moře.

Brácha i neteř viděli poprvé onu nekonečnou modrou hladinu. Samozřejmě neušetřili moře ochutnávky ve snaze se přesvědčit, zda je skutečně slané. Zřejmě bylo až moc… Malá Jana prskala ještě hodinu.

Po vydatné koupeli jsem chtěla bráchovi namazat záda krémem s pekelně silným UV filtrem. Nedal si říct, mazání krémem totiž nesnáší od dítěte. Máma to zřejmě s heřmánkovou mastí v kojeneckém věku přehnala a na bratrovi to zanechalo neblahé následky. „ Tak si vem, alespoň triko, “ radila jsem mu, aby se nespálil. „Já nechci triko,“ odfrknul. Na druhý den na tu samou otázku bolestně odpovídal „Já nemůžu triko,“ když jeho záda připomínala šátek pro toreadora.

V podvečer jsme se vypravili taxíkem, jakožto jedinou spolehlivě fungující místní dopravou na průzkum města. Dalo mi práci vyděšené dítě uklidnit a vysvětlit mu, že duchové skutečně nejsou a ženy zde chodí zahalené běžně. Jana potáhla moldánky a z jejího pohledu se dalo vyčíst, že jsem ji teda o nepřítomnosti strašidel nepřesvědčila a snad začne věřit i na Mikuláše s jeho bandou. Náš rozkošný hotýlek se jmenoval Les parmiers, což se vyslovovalo snad Le parmi. David neznalý jazyka Johanky z Arcu svým krásně hanáckým přízvukem vybafl na taxikáře, aby ho odvezl do „lesu parmiesu,“ což bylo super, neboť jsme udělali okruh okolo Monastiru alespoň třikrát, než jsme opět stanuli v hale našeho hotelu.

Večer jsem už věděla, že budu muset absolvovat projížďku na proslulých korábech pouště a plavbu po moři.

Dospěla jsem k názoru, že velbloud není jen uslintaný dopravní prostředek, ale také tvrdohlavá potvora houpající se ze strany na stranu a jdoucí svou vyšlapanou cestou kolem kaktusů. Já jsem měla s Janičku dlouhé kalhoty, ale brácha to odnesl několika škrábanci. Krom toho jsou zřejmě velbloudi hluší velmi nečistotní tvorové, když je od jejich vyšlapané stezky neodradilo ani vysoké C vycházejí z rozkošné pusinky mojí neteře a částečně strávená snídaně za jejich krkem.

Odpoledne jsem pokorně prosila bratra, což se stává velmi zřídka, aby byl té lásky a na výlet lodí zapomněl. „Janička už zvracela,“ připomněla jsem mu. Nezabralo to. Z lodí mám panickou hrůzu hraničící s fobií, jež se mi doposud podařilo před milovaným sourozencem úspěšně utajit.

Ve snaze obsadit na lodi co nejvýhodnější místo jsme vstoupili na palubu jako první pasažéři asi hodinku před odjezdem. Usadili jsme se na perfektním místečku zahaleném milosrdným stínem.

Za 60 minut bylo vše jinak. Jako suchozemským krysám nám nebyl zřejmě dán dar poznat, kde se na lodi nachází příď a tak jsme se po odražení od břehu ocitli tváří v tvář africkému slunci. Po dvaceti minutách se Janičce udělalo z horka špatně. Bratr držel pevně svou ratolest na klíně a začala mu docházet zásoba igelitových pytlíčků. Snad jsem si vzpomněla i pár slovíček z prvních lekcí anglického jazyka a počala opodál postávajícímu mořskému vlkovi vysvětlovat, že je malé špatně. Zřejmě měl smyl pro humor-bohužel černý. Vzal kbelík ledové vody a za okamžik z Davida i neteře voda jen crčela. Po chvíli jsem dospěla k názoru, že námořníci mají s přehřátím organismu své zkušenosti a nechala jsem se dobrovolně svlažit i já. Myslím, že většina cestujících byla ochotna s rostoucími vlnami přijmout za svou islámskou víru. Na břehu se mi zdálo, že z projíždějících lodí lidé mávají na nás, na turisty na pobřeží… Omyl. Pokud se jednalo o pasažéry prožívající plavbu stejně jako my, o koukání do vody v žádném případě nešlo.

Večer jsem byla na bráchu pěkně naštvaná a kdybych byla v Evropě, tak bych šla na pivo, o kterém se mi mohlo v blízkosti Sahary nechat tak akorát zdát.

Naštěstí pro všechny malá Jana vyvázla z afrického poznávacího maratónu ve zdraví a Davidova záda přestala rudě zářit. Pomalu jsme si na tamější klima zvykali. Za dva dny po naší neslavné plavbě lodí jsme se rozhodli podívat, kudyže to kráčely dějiny a zúčastnit se zájezdu do Kartága.

Nějakých čtyřicet stupňů ve stínu nás nemůže rozhodit, řekli jsme si a pro jistotu jsme se vybavili

zaručeně tuzemskými kšiltovkami s nápisem USA. Cestovka nám sice slibovala, že pojede autobus plný Čechů, ale zřejmě ta slečna u přepážky nepostřehla , že Česká republika a Anglie jsou rozdílné země. Byli jsme však odhodláni pokořit Kartágo jako Hanibal.

Nasyceni poznáním jsme dostali chuť na něco na zub. Uvítali jsme tedy krátkou přestávku a vydali se hledat nějakou restauraci. Bratr si pro jistotu zapsal číslo autobusu, abychom zpět vyjeli správným směrem. Bohužel asi špatně, neb jsme po padesáti kilometrech zjistili, že se naše cesta ubírá někam do horoucích pekel, nikoliv však do Monastiru. Ani nevím, jak se nám podařilo domluvit se s řidičem autobusu, ale spíše než mé lámané němčině a bratrovým gestům rozuměl řeči bakšiše. Ocitli jsme v Bizerte, které si dovolilo ležet na opačné straně než naše letovisko.

Nezbývalo nám nic jiného, než se vydat zpět po vlastní ose. Noc na krku a Sahara nevypadala s přicházejícím soumrakem dvakrát přívětivě. Jelikož Bizarte a Monastir jsou na tamější poměry docela velká města, fungovala zde i autobusová doprava. Zaplatili jsme tedy nekřesťanský, pardon snad i nemuslimský peníz a já myslela, že našim útrapám je konec. Janička mi pomalu usínala na klíně. Bratr si však před odjezdem autobusu zapomněl odskočit. Jeho útrapy se z každým kilometrem zvyšovaly. Nakonec přiběhl k řidiči s prosebným výrazem ve tváři a se slovy „Help, help!“ ukazujíce si kritické místo. Řidič chápavě pokýval hlavou a zastavil. Jak jinak – na poušti . Bráškovi bylo v ten okamžik jedno, kde močí. Za jeho zády se ozývalo tleskání a pobavený smích spolucestujících. Po dvou minutách obecenstvo ztichlo a tupě zíralo. Brácha pokračoval. Byla jsem rudá studem za něj.

Přes všechny žertíky osudu jsme se konečně unavení natáhli na své pískem prosypané pelíšky. Nevím,. čím to bylo, že jsem ten protivný písek nemohla vytřepat z postelí. Už jsem se docela těšila na svou postel a hlavně na pivo.

Jako obvykle jsem na poslední chvíli začala psát pohledy s náručí slunečných pozdravů z dovolené. Daně jsme samozřejmě namluvili, že se chováme vzorně, necestujeme, nejezdíme ani lodí, o velbloudech ani nemluvě.

Na napsání posledního pohledu jsem si dala záležet obzvlášť. Poslala jsem ho mému bývalému s tím, že Afrika je moc príma, vedro snesitelné, ceny mírné a koráby pouště jsou inteligentnější než koně. Vím, že je děsně zvědavej a najisto se příštím rokem do Tuniska vypraví. Kéž by vzal i svou současnou přítelkyni, škodolibě jsme se usmála a v duchu jsem si tu fajnovku představovala. Bohužel, ač v Africe, mám v povaze stále českou škodolibost.