Vidělas té noci do nebe nahoru  

mělas za teleskop mé horké dlaně 

leželo kolem nás tichého prostoru

v něm spolu my hasli, jak smutné laně.

Svítila květů tam ve větvích čistota

já rozepnul na šatech ti Orionův pás

a byla v tom láska, byla v tom prostota

co vedlo nás ke světlu, jímž byli jsme zas.

Pak do rána pomalu padalas jak rosa

já v očích viděl sebe hořet jako Ikara

do pobřeží trávy psalas hvězdám bosá

že ve mně odkvétáš a rty jsou od jara.

Ještě buď chvíle ta

v níž stále věříme

ach hlíno prokletá

čas sobě měříme.