Doverská pláž
Matthew Arnold
...
Ach, lásko, buďme
k sobě upřímní! Kvůli světu, jenž leží
před námi jak krajina snů
rozmanitá, nádherná a nová,
není v něm ani radost, ani láska, ani světlo
ani jistota, ani mír, ani pomoc od bolesti:
a my tu jsme jak na noční pláni
zplundrované zmatenými vojsky v boji i na útěku
v místech jejich nočního střetu.
***
...
Ah, love, let us be true
To one another! for the world, which seems
To lie before us like a land of dreams,
So various, so beautiful, so new,
Hath really neither joy, nor love, nor light,
Nor certitude, nor peace, nor help for pain;
And we are here as on a darkling plain
Swept with confused alarms of struggle and flight,
Where ignorant armies clash by night.
***
Doverská děvka: Kritika života
Anthony Hecht
Tak tam stál Matthew Arnold a ta dívka
s útesy Anglie v rozpadu za zády,
i řekl jí: "Snažte se být ke mně upřímná,
a já budu k vám též, protože časy jsou zlé
kam jen dohlédneš atd., atd. "
Budiž řečeno, já tu dívku znal. Je pravda, že četla
Sofokla v poměrně dobrém překladu
a pochytila onu hořkou narážku na moře,
ale po celou dobu, kdy mluvila, si byla vědoma
jeho vousů vzadu na své šíji.
Později mi řekla,
že se po chvíli zadívala
na světla v dáli za průlivem a přepadl ji stesk,
když pomyslela na všechna ta skvělá vína a rozlehlé postele
a svůdná slůvka francouzská a parfémy.
A pak se namoutě rozzlobila. Že byla zavlečena
daleko od Londýna, a pak se řešil
jakýsi truchlivě kosmický poslední střet.
To je opravdu tvrdé k dívce, byla přece tak hezká!
Každopádně ho sledovala, jak přechází pokojem,
jak prstem drnká o řemínek hodinek a zdálo se, že se trochu potí.
A pak řekla jednu nebo dvě nepřístojné věci.
Ale nesmíte ji za to soudit. Co chci říci je,
že je zcela v pořádku. Jednou za čas se vidíme
a vždy se ke mně chová skvěle. Dáme si něco k pití,
snažím se, aby jí se mnou bylo dobře, a možná že to potrvá léta,
než ji znovu uvidím, á tady je!
Přibývají na objemu, ale přicházejí spolehlivě.
A někdy jí přináším lahev Nuit d'Amour.
***
The Dover Bitch: A Criticism Of Life
Anthony Hecht
So there stood Matthew Arnold and this girl
With the cliffs of England crumbling away behind them,
And he said to her, "Try to be true to me,
And I'll do the same for you, for things are bad
All over, etc., etc."
Well now, I knew this girl. It's true she had read
Sophocles in a fairly good translation
And caught that bitter allusion to the sea,
But all the time he was talking she had in mind
the notion of what his whiskers would feel like
On the back of her neck. She told me later on
That after a while she got to looking out
At the lights across the channel, and really felt sad,
Thinking of all the wine and enormous beds
And blandishments in French and the perfumes.
And then she got really angry. To have been brought
All the way down from London, and then be addressed
As sort of a mournful cosmic last resort
Is really tough on a girl, and she was pretty.
Anyway, she watched him pace the room
and finger his watch-chain and seem to sweat a bit,
And then she said one or two unprintable things.
But you mustn't judge her by that. What I mean to say is,
She's really all right. I still see her once in a while
And she always treats me right. We have a drink
And I give her a good time, and perhaps it's a year
Before I see her again, but there she is,
Running to fat, but dependable as they come,
And sometimes I bring her a bottle of Nuit d'Amour.
|