Čas voněl touhou, láska nabízela

polibky na rtech kolemjdoucích žen,

pohledů žár i jejich svůdná těla

vnímal jsem a byl jimi okouzlen.

Já hříšnou myšlenku snad pojal sterou

tváří v tvář výzvě bujných ženských vnad,

jak ale vyřešit otázku: Kterou

z těch mnoha krásek měl bych milovat?

Bylo by skvělé v něžnou náruč padnout,

aniž bych stal se její kořistí,

uvěřit v cit, který nebude vadnout,

až k brance slastí klíč mi zajistí…

Ze všeho, co prý věčným býti zdá se,

má právě láska ten nejkratší děj,

věčně chtěl bych se kořit stejné kráse,

leč nejsem světec, ani čaroděj…