|
OBČAS HLEDÁM BŘEHY
TESKNĚ OD-BITÉ VLNOU
(Tou vlnou ODFOUKLOU Z TVÝCH OČÍ
nebo tou, když hodíš hlavou
a všechno se zhoupne a zase padá …
v Krystalických krychličkách odzbrojení)
To pak poslechnu sirénu
od majáků …letmá světla a majálesy z pevniny … ze sít propadají krajíce
mlsných otisků noci
To všechno se prožívá s důstojnou paralelou vysušených hroznů
Hladina vroucně třepe s dlaní na rozloučenou. Při každém pohledu zpět, vlaje v praporech a cuchá vlasy. Jako když padáš z koně a přitom se směješ, pod kopyty, které Tě mohou zabít. Ležím, jen tak pro sebe, v rozkvetlém přílivu, kolem se pasou horizonty, poletují splašené interpunkce či nedokončená vyznání. Slíbil jsem Ti vrásky od úsměvu a místo toho vyřezal jen tiché jizvy. Dal jsem list javoru pod vlnu …
Každý list jednou vezme vítr
a odnese trochu blíže k osudu
Co když se probudíš
a na peřině Ti sedí černobílé dítě?
Dívá se Ti do očí
natáhne ruku
od rtů mu jde chladný dým a zmizí těsně před dotykem
Co uděláš?
Až ve sprše ucítíš dotek
a nikdo v zrcadle není?
Potopíš se do oceánu
u majáku za zvuku sirén, /podkluzujících tónů, kterým si dříve naslouchal/
Klesáš ke dnu, pomalu, plynule, skoro přirozeně
Jakoby to tak - mělo být vždycky
Cítíš, že umíráš
pohlcen tlumem vlastních výkřiků
ale nebráníš se tomu
Něco se muselo stát v tom jitru mezi břehy,
možná jedna z láhví praskla,
sklo rozřezalo proudy
a potomci Valkýrních bystujících hlav
zachvátil mor opovržení
už se nevynořím! Vidím Tě,
ze spodních vlnovek a jsi nejkrásnější. Kolikrát jsem říkal, že chci utonout a teď? … vládnu vlhku s nataženou dlaní,
místo motýlů – požahanej od medúz
vzácně se rozplýváš
nade mnou
tak sama
OBČAS HLEDÁM BŘEHY
TESKNĚ OD-BITÉ VLNOU | 
