Na vlnách
země
oceán města
v první vlně
soumraku
šero výkladů
s chlazenými rybami
polotma
holičství a závrať otáčivých křesel
na nichž
jindy stoupáme i klesáme
zakryti
plátnem
celí v bílém
abychom
věděli, že je den
ale teď
morseovkou napůl
slepých zářivek
začínají, kdož
stiskli vypínač
vysílat kamsi
nahoru
a stejně
jejich zprávy
slyšitelné
jako jemný praskot, který doprovází umírání
dopadají na oči
tam dole
jako
povinnost pohlédnout ke hvězdám
zapomenout
na ticho v pokojích pro dva
nebo koupit
květiny na pohřeb
ukrývají se
před dešti
chodci
z mansard a starosvětských bytů
za doby vchodů
a času kdy
sebevrazi vyvádějí mladé
protože
všichni se zdají být
tak trochu v
pádu
v průchodech
a na schodištích
zvoní klíče
nad těly návratů
a bílí
motýli
co jindy
poletují nad lidmi a vypadlými ptáčaty
usedli
shořet na plamen nebe
milenci jsou
i nejsou
když
překračují
pomyslné
čáry mezi tam a tady
tím jak se
ztrácí jeden v druhém
bez nalézání
za které by
dal ruku do ohně
mnohý
z těch kdo věří, že je
snad jen
upustit kaleidoskop
a dívat se
skrze jeho střepy
má smysl
a taky
ukázat dítěti na první hvězdu
protože za
chvíli bude srpen
a noční
vzduch
bude vonět
obilím
a vůbec
prachem
mám chuť se
milovat
když slyším
vrzání postele za zdí
ale nejsem
si jistý
jestli se
jen komusi nezdá
o nesplácené
hypotéce
kterou má
přece každý
stejně jako
svůj strach
a tak se
opatrně přitisknu
k tvému
snu
však oči
nechám
dokořán
|