Na vlnách země

oceán města

v první vlně soumraku

šero výkladů s chlazenými rybami

polotma holičství a závrať otáčivých křesel

na nichž jindy stoupáme i klesáme

zakryti plátnem

celí v bílém

abychom věděli, že je den

ale teď

morseovkou napůl slepých zářivek

začínají, kdož stiskli vypínač

vysílat kamsi nahoru

a stejně jejich zprávy

slyšitelné jako jemný praskot, který doprovází umírání

dopadají na oči tam dole

jako povinnost pohlédnout ke hvězdám

zapomenout na ticho v pokojích pro dva

nebo koupit květiny na pohřeb

ukrývají se před dešti

chodci z mansard a starosvětských bytů

za doby vchodů

a času kdy sebevrazi vyvádějí mladé

protože všichni se zdají být

tak trochu v pádu

v průchodech a na schodištích  

zvoní klíče nad těly návratů

a bílí motýli

co jindy poletují nad lidmi a vypadlými ptáčaty

usedli shořet na plamen nebe

milenci jsou i nejsou

když překračují

pomyslné čáry mezi tam a tady

tím jak se ztrácí jeden v druhém

bez nalézání

za které by dal ruku do ohně

mnohý z těch kdo věří, že je

snad jen upustit kaleidoskop

a dívat se skrze jeho střepy

má smysl

a taky ukázat dítěti na první hvězdu

protože za chvíli bude srpen

a noční vzduch

bude vonět obilím

a vůbec prachem

mám chuť se milovat

když slyším vrzání postele za zdí

ale nejsem si jistý

jestli se jen komusi nezdá

o nesplácené hypotéce

kterou má přece každý

stejně jako svůj strach

a tak se opatrně přitisknu

k tvému snu

však oči

nechám dokořán