Ansichtskarte:

Duše člověka se podobá vodě:

padá z nebe, stoupá k nebi,

a znovu níž na zem klesat musí,

věčně proměnlivá.

(Goethe)

Popěvek duchů o neposednosti přírodní vody:

Proudil z vysoké strmé stěny na skále čistý proud,

pak se půvabně líbezně rozstřikuje v kadeřích mraků o hladkou skálu

a snadno přijímán, vlní se utajován

ticho šumí v hloubce směrem dolů

Tyčí se útesy srázu proti němu

pění nevrle stupňovitě do propasti

V plochých korytech směřuje do údolí luk

a na kluzkém jezeru všechny hvězdy obdivují jeho tvář

Vítr je vlna neodolatelných milenců

vítr míchá hladinu od základu z pěnících vln

Duše lidí, jak jsi podobna vodě!

osude lidí, jak jsi podobný větru!

(na švýcarské tüchtig pohlednici, tedy jaksepatří) 

Shakespeare prohlásil v Hamletovi: „Hrajte, jak si to žádá slovo a mluvte, jak si to žádá hra. Jen jedno přitom stále mějte na paměti: abyste nevybočili z mezí přirozenosti. Neboť jakékoli přepínání je proti smyslu herectví, jehož účelem od počátku bylo a dodnes zůstalo, aby přírodě jaksi nastavovalo zrcadlo. Aby dobrotě ukazovalo její vlastní krásu, zpupnosti její vlastní pokřivenou tvář a celé době, jak vskutku vypadá a jaká je.“

Pocity spokojenosti k vyobrazení svádí

eskapády mládí emoce přivádí

cesta Galaxií nevede cestou prázdnoty

ožije Romeo s Julií? Padnou si třeba do noty?

mám ruce, které pohladí

mám hlavu, která poradí

mám věci, které překvapí

SLON A SLŮNĚ

Velký slon udělá

krok

slůně jenom

krůček

Slon přeskočí

přes potok

slůně

přes potůček

JAKÉ SNY MÁ ZEBRA?

Bílé?

Černé?

Kdepak ba ne

Zebra má sny pruhované

PRINCEZNA ZLATOVLÁSKA

Věřte nejde

o mýlku –

když si vlasy

češe

jako když se

z křemílků

zlatý oheň

křeše

KOLIK VÁŽÍ MOTÝL

Všech se vás teď

táži:

– kolik motýl

váží?

Kolik vážit

může?

To, co vůně

z růže

DÉŠŤ V LESE

A stromy i do tmy houští

lesklé perly z dlaní pouští

Na paseku s borovičkou

na pavouka v kůře

padá perla za perličkou

na stříbrné šňůře

Spousta je jich po lese

straka jednu odnese

Dá ji smrku

kolem krku

MALÍŘ ČAS

Na pestré

paletě

hýří barvami

podzimu.

Zelená voní

po létě,

bílou si šetří

na zimu.

Žlutou nanáší

na stromy,

šedou schovává

do mraků,

modravou švestky

navoní,

fialovou

dá bodlákům.

O POTŮČKU

Jeden zelený břeh

s druhým břehem sešívá

voda, jasná voda,

bystrá, krouživá:

jako hbité prsty

na strunách loutničky

brnká o kamení

svoje písničky.

Večer ústy pstruhů

šeptem vypráví

o hvězdách, co s rosou

prší do trávy.

SNĚŽENKA

Probudila jsem se hodně brzy. Trochu jsem zívla a otevřela jeden lístek. Kolem mne bylo bílo. „To je sníh,“ řekl kdosi nade mnou. Pohlédla jsem nahoru a uviděla jsem cosi velkého. „Já jsem smrk,“ řeklo to velké. „Jdi ještě spát. Je zima, namrzla bys.“ Zavřela jsem lístek a pokoušela jsem se usnout. Ale nešlo to, byla jsem moc zvědavá. Kousek jsem se povytáhla. Trochu jsem mrkla, ale zase jsem viděla jen to bílé. Sníh, jak řekl smrk. Zkusila jsem se postavit na špičky. Opatrně jsem otevřela cíp lístku a malou skulinkou jsem vykoukla. Nemohla jsem se ani pohnout, jak jsem byla překvapena. Na sněhu byly naházeny malé hvězdy a ty se leskly a třpytily, až mi slzely lístky. Otáčela jsem hlavou z jedné strany na druhou. Ty hvězdy byly všude. Dlouho jsem si nevšimla, že mi mrznou tváře i nos. Až mě začalo všechno pálit. Chtěla jsem schovat hlavu pod sněhovou peřinu, ale nešlo to. Chtěla jsem polštář natřepat. Nešlo to. Jenom mi po lístku sklouzla kapka a mrzla. „Je mi zima,“ řekla jsem nešťastně, ale tiše, protože jsem se bála. „To jsem si moh myslet,“ řekl smrk a nazlobeně zašuměl větvemi. „Říkal jsem ti, že je zima! Měla jsi ještě spát. Podívej se, všechny tvoje sestřičky spí.“ Podívala jsem se a opravdu nikde nikdo, jenom já jsem vykukovala nad sněhem. Hvězdy se ještě více rozzářily a já jsem musela sevřít všechny lístky těsně k sobě. „To je slunko,“ usmál se smrk. Pak ke mně natáhl větev a posypal pěkně teplo. Chvíli jsem se koukala kolem sebe, sníh už nebyl tak bílý, celý jako by zešedl, a peřina byla těžká. „Je zima, nic nevidím,“ řekla jsem a rozplakala jsem se. „Zlobíš mě,“ řekl smrk. „Když vylezeš, bude ti zima.“ Chvíli jsem mlčela, ale peřina mě moc tlačila, tak jsem plakala dál. „Sníh je moc těžký.“ Smrk vzdychl a spodní větví ze mne sníh odfoukl. Podívala jsem se nahoru a všechny lístky jsem roztáhla do úsměvu. „Jsi moc hodný,“ řekla jsem. Smrk zašuměl jako by zazpíval. „Mám tě nejraději.“ Smrk mě pohladil. „Nejraději ze všeho, co znám,“ řekla jsem. Vytáhla jsem se ještě o kousek výš. Teď už jsem viděla víc. Viděla jsem větve malých smrčků kolem, celé baculaté sněhovým obalem. „Slunko je teplé,“ řekl smrk. „Musíš k němu točit hlavu, abys nenamrzla.“ Otočila jsem hlavu ke slunku. Smrk měl pravdu. Sluníčko mě hřálo a zdálo se mi, že mě povytáhlo kousek za sebou nahoru. Když jsem se pootočila, uviděla jsem před sebou kořen. „Jdi kousek dále,“ řekla jsem a trochu jsem do něho strčila. „Nevidím přes tebe.“ Kořen zle zavrzal, až jsem se zatřepala leknutím. „Co si to dovoluješ?“, řekl chraplavým hlasem. „Takové bledé malé hubené nic, které odkudsi vylezlo. Já – podívej se na mne,“ řekl kořen a napjal ramena, až jsem měla strach, že mu prasknou. „Já tu jsem léta letoucí. Ani mě nenapadne někam uhnout. A jestli mě ještě jednou vyrušíš, špatně to s tebou dopadne.“

Honem jsem se přitulila ke smrku. „Já přes něj opravdu nevidím,“ řekla jsem a prosebně jsem se na smrk podívala. Ten se usmál a pokrčil větvemi. „Musíš výš a vyrůst,“ řekl. „Uvidíš nad sebou modré nebe. Uvidíš mraky, jak se honí kolem slunka a dělají z něho slepou bábu, uvidíš před sebou bílou louku, na které stojí červený domek, u komína se třepe lehký kouř, štěká pes a děti kolem jezdí na saních. To je, moje holčičko, svět a já bych byl rád, kdybys ho uviděla.“

Od té chvíle jsem na nic jiného nemyslela. Chtěla jsem vědět, co je to modré nebe, co jsou to mraky, které mají odvahu si se samotným slunkem hrát na slepou bábu. Chtěla jsem vědět, jestli kouř je tak lehounký jako prachový sníh a nejvíc jsem chtěla vědět, jak vypadají děti a co je to sáňkování. Dělala jsem, co jsem mohla, abych viděla svět, jak řekl smrk.

A ono to není jen tak – vysoko vyrůst. Ale jednoho dne se mi to podařilo. Konečně jsem aspoň jedním lístkem, tím největším, a potom i druhým menším nakoukla nad ten starý svalnatý kořen. A uviděla jsem to. Modré nebe, pěknější, než jsem si představovala, mraky rychlejší a hravější, než jsem myslela, a domek celý červený, že se mi líbil skoro jako slunko, a kouř tak lehounký, že by mohl ke slunku doletět. A pak jsem uviděla děti. Blízko, hodně blízko. Přiběhl kluk až ke mně, vykřikl „Sněženka“ a utrhl mě. Ucítila jsem teplo jeho ruky. To nebylo teplo slunka, které jsem měla tak ráda. To bylo ještě teplejší teplo. Stulila jsem se mu do dlaně a mezi prsty jsem se dívala na ten svět. Kluk běžel k domku. „Ty se ani nerozloučíš?“ řekl smrk.

Zastyděla jsem se. Úplně jsem zapomněla. Otočila jsem se k němu a vyhrkly mi slzy. „Uvidíš více než já tady z té své výšky. Poznáš, co já neznám,“ řekl. „Ty se zlobíš,“ řekla jsem s lítostí. „Ale ne,“ zasmál se smrk. „Já jsem rád. Moc rád,“ řekl a zašuměl větvemi jako by zazpíval.

(uvědomělá žena ta může vždycky být nádherná jak Sněženka, já nikdy machr…)

SNĚHULÁCI

Smluvili se

sněhuláci

že si letos

dají práci
a snad se jim

podaří

vydržet až

do září

Jestli slovu

dostáli?

Kdepak,

v březnu roztáli!

SUZANNE VEGA:

Soap and water (mýdlo a voda)

Mýdlo a voda

berou den z mé dlaně

drhnou sůl z mojí pálivé kůže

povol mi uzel z této svatební stužky

Mýdlo a voda

pověsí mé srdce na špagát

pročistí ho ve větru písku

vybělí ho do octového lesku

Taťka je potemnělá hádanka

máma je hrstka včel

ty jsi můj malý dráček

který nese do dáli nezvládnutelný vánek

Mýdlo a voda

smyjí rok z mého života

narovnají všechno, co jsme podupali a roztrhali

zahojí ránu, které říkáme manžel a manželka

Taťka je potemnělá hádanka

máma je hrstka včel

ty jsi můj malý dráček

uvíznutý zase v domácích bouřích

(jako že zasel hurikán hurikán na druhou hurikán Jirka a sklidil jen na oplátku bouři ??)

Taťka je potemnělá hádanka

máma je hrstka včel

ty jsi můj malý dráček

který unáší do dáli nezvládnutelný vánek

The Simpsons: Do The Bartman (tanči Bartův tanec)

Homer: Barte. Barte. Barte. *plesk* BARTE!
Bart: tohle jsem neudělal já. Nikdo mě neviděl, že bych to udělal. Nemůžeš mi nic dokázat.

Bart: Jo! Tak jak to jde, kámo?
já jsem kluk s rapem, abych byl krutej
terorizuju lidi, všude kam vejdu
to není úmysl, jen mám takovou vyřídilku
opravuju výsledky testu, abych měl nejlepší výsledky
pohazuju po podlaze šlupky od banánů
já jsem děcko, co udělalo ze hříchu umění
příjmením Simpson, křestním Bart
jsem tu dnes, abych uvedl další etapu
další krok ve veliké šílenosti Barta
já musím zvládat tanec hodně lehce
naučil jsem se to bez rytmu, tak ty můžeš taky
tak roztoč tělo, jestli máš nápady
zepředu dozadu ve viklavém pohybu
teď tě to dostane, jestli myslíš, že to zvládneš
dělej to na hudbu – tomu se říká Bartman

Všichni, jestli to zvládáte, tančete Bartman
Whoa! Natřásejte tělo, ukažte se, no tak. (Pohyb, kámo!)
zepředu dozadu, na stranu, jestli to zvládáte, zvládáte. (Bartman!)
všichni v baráku tancujte Bartman. Uh-huh. Všichni, jestli na to máte, tancujte Bartman.

Nebylo to dlouho, jenom pár týdnů
co jsem byl v maléru, pěkně velikém
Homer vřeštěl BARTE! Máma vřeštěla taky
protože jsem schoval kuličky proti molům do hovězího masa
čas potrestání, ve vzduchu je cítit schovaná beznaděj
úřaduju sám uvězněný v pokoji
když všechno jiné selže, není na práci nic jiného
pustím si hudbu, abych cítil rytmus

Pohni tělem, jestli máš nápad (Whoa, já cítím rytmus, miláčku!)
zepředu dozadu ve viklavém pohybu (zopakuj to, whoa!)
pohni kyčlemi ze strany na stranu (tancuj Bartman!)
bacha na nohy, neuklouzni (Whoa, Liso. Ha!)
jestli máte rytmus, musíte ho využít (Ha Ha Ha!)
lehký rytmus v čase hudby (Ha, haha. Koukej se, kámo.)
měli byste začít řetězovou reakci. (Jestli umíte tančit Barta, posvištíte jak Michael Jackson).
všichni, jestli můžete, tancujte Bartman (Oh, yeah!)
protáčej tělo, ukaž výkon, jestli můžeš kámo (Protáčej tělo!)
zepředu dozadu na stranu, jestli můžeš, jestli pořád můžeš (Huhp!)
všichni v baráku tancujte Bartman (já svištím, já fakt svištím!)
Tancujte Bartman. (Tancujte Bartman!)
všichni dopředu a dozadu, ze strany na stranu
tancujte Bartman. (Tancujte Bartman!)
zvedněte nohy na parketu, jen ať to má spád!
tancujte Bartman. (Tancujte Bartman!)
ona to dovede, ten to taky dovede, tak já můžu taky.
tancujte Bartman. (Tancujte Bartman!)
a teď tu máte taneční beat, co nemůžete zapřít.

Homer: utište se! Zastavíte ten příšernej rámus?!
Ne, TANCUJTE BARTMAN!!!
(Lisa hraje na saxofon)

Bart: moje uši! Liso! Nesahej už na ten saxofon! Dej ho pryč *rachot*
Neudělal jsem to já. Nikdo mě neviděl, že bych to udělal. Nemůžeš mi nic dokázat.

Au!
Teď jsem doma, cítím se dobře, že jsem doma
dokud Lisa nezačne foukat na ten zatracenej saxofon
a kdyby byl můj, to by mi ho sebrali
ale pořád se cítím dobře, je to okay
jsem nahoře v pokoji, zpívám si písničku
poslouchám nakopnutej buben, kopu kolem sebe
yeah Lisa má ráda jazz; ona je jejich oddaná fanynka
ale já vím, že vadím jen proto, že tančím Bartman.

Všichni, jestli to zvládnete, tancujte Bartman (Hey, všichni!)
protáčejte tělo, ukažte výkon, jestli můžete. (Potřebuješ, abych se připomněl?)
zepředu dozadu na stranu, jestli můžeš, pořád můžeš (Ooh, já jsem Bart, Bart-man.)
všichni v baráku tancujte Bartman (Huh. Roztočte to.)
tancujte Bartman. (Tancujte Bartman!)
všichni dopředu, dozadu, ze strany na stranu.
tancujte Bartman. (Tancujte Bartman!)
ona to dovede, ten to taky dovede, tak já můžu taky.

Pohni tělem, jestli máš nápad (Hejbej se.)
zepředu dozadu ve viklavém pohybu (Swinguj!)
pohni kyčlemi ze strany na stranu
bacha na nohy, ať neuklouzneš
jestli máte rytmus, musíte ho využít (Dooby, dooby, dooby, dooby doo wop bop bop!)
lehký rytmus v čase hudby (Dabba doo, dabba doo, dab it!)
měli byste začít řetězovou reakci. (Hee, hee, hee. Já jsem Bartman.)

Homer: BUDEŠ DOMA, A NEVYTÁHNEŠ PATY Z BARÁKU!!
Bart: oh, to je skvělý, kámo.

(doporučuji slyšet skvělý remix od The Commission, no jak jinak)

Milan Rúfus, spornej jako já :-)

MLČKY

„Až sa Ťa spýta... “

„Kto spýta?“

„Až sa spýta

on, nemý v Tebe,

Teba: – Čo si žil? –

odpovieš mu?

Tá žitá mierka žita

čo Ti vydá?

Len holý súčet chvíľ?

I trochu múčky na chlieb s ľudskou soľou.

Čo odpovieš?

A nebudeš sa báť?“

„Sporný som vo všetkom.

No v jedinom nie:

Bolo,

bolo mi dané mnoho milovať.“

Mardošův jarní sloupek na apríla z 4.4.11

Chvátá k nám sám

Když jsem jako malý chodil do turisťáku, nedělalo mi velký problém naučit se celou morseovku. Už jsem z toho vypad, ale i tak bych dneska dal dohromady všechna ta kouzelná slůvka. Akát, blýskavice, cílovníci, dálava… (sám jsem se nad tím teď pozastavil: co jsou vlastně zač ti cílovníci?). Bavilo mě psát šifrované zprávy a jiné zase luštit. A navíc mi tečky a čárky otevíraly další obzory. Vždyť toto kódování je naprosto univerzální a stejné pro celý svět! Nemusím se učit cizí jazyky, stačí mi morseovka! Uznávám, nedomyslel jsem to. Brzy mi došlo, že jediné, co si mohu s celým světem říct, je S.O.S. A to bych zrovna říkal nerad.

TAJEMSTVÍ HOTELOVÉHO POKOJE NA APRÍLA

(černobílé foto feminissimo otiskuje Reflex 2011 s upoutávkou Milana Tesaře)

Fotografka Tereza z Davle vystavuje až do 1. května 2011 v Leica Prague Gallery. Inspiroval ji secesní skvost v centru Prahy.

Dávejte pozor, co vám teďka řeknu! V pražském hotelu Evropa, o jehož prvorepublikovém majiteli, panu Šroubkovi, píše Hrabal v „Anglickém králi“, že dostal od bolševika „deset roků, protože měl deset miliónů“, se dějí divné věci, k nimž vůbec nemuselo dojít.

Kdyby rodačka z Hořic neutekla z FAMU, když ji u zkoušek nutili vyfotit vajíčko, kdyby nezůstala kvůli pitkám v Praze, kdyby si na její první výstavě nekoupil Richard Němčok, tehdejší majitel klubu Bunkr, hned tři akty a nevyzval další, aby ho následovali, kdyby fotografka neobjevila svůj fatální model Zuzu, která pomalu stárne spolu s ní, ale ani jedné to nevadí, kdyby se v roce 1998, když jí totálně vykradli ateliér, vykašlala na focení, kdyby toto všechno nebylo, běžel by v hotelovém pokoji číslo 19 všední hotelový život, kdy nejvzrušivějším příběhem byl by patrně románek obchodního cestujícího z Regensburgu s prodavačkou cigaret z hotelové lobby.

Jelikož se ale na „kdyby“ nehraje, proměnil se apartmánek v jeviště projektu Grandhotel, o němž Tereza z Davle prohlásila: „Neměla jsem pevný koncept. Jeho jediným spojením je budova na Václavském náměstí, která mne od půlky devadesátých let fascinovala a do jejíž kavárny jsem tehdy chodila tajně fotit své kamarádky.“

Před dvěma lety se Terezina monografie Feminissimo stala pro tuzemský fotosvět nečekanou událostí. Logickým pokračováním příběhu je výstava v Leica Gallery Prague, kde Tereza až do 1. května představí to nejlepší ze svých hotelových pobytů, během nichž vedla němé rozhovory se ženskými „ve věku od 16 do 50 let. Často jsou to mé sousedky, které jsem oslovila, dále pak baletky, herečky, studentky, servírky… Většina z mých modelek s pózováním žádnou zkušenost nemá. Každá mě inspirovala jinak.“

Pokud je to pravda, jde doopravdy o úchvatnou „amatérskou“ práci. Prohlédněte si fotogalerii na reflex.cz/foto