Kolikrát už jsem si schovávala obličej do dlaní ve
kterých bylo všechno – stud, smutek, zlost, lítost, pochopení i nepochopení,
hanba...Kolikrát už mi mé dlaně dělaly skrýš?
„Dobrý den, dlouho už jste tu nebyla“, usmála se
na mě má psycholožka.
Má ten úsměv naučený, pro své pacienty nebo je
její? Opravdový? Napadá mě.
Stop! Zase dedukuji! Začínám se svých myšlenek
bát. Vůbec nevím jestli jsou správné a nebo vyprodukované tou nedobrou chemií v
mozku.
„Nó, nebyla. Myslela jsem, že už to umím. A
neumím. Zase ... zase tak uvažuji. A přestávám věřit svým myšlenkám, krom jiného“, a sama se divím, že jsem schopná tak dlouhé a souvislé věty.
Podstrčila ke mně zase ty papírové kapesníčky v
dávkovači. Ví, že se k ní chodím i vybulit.
„Dnes bulit nebudu“, snažím se o vtip a kapesníčky
posunuji na její polovinu stolu. Usměje se. Mému odhodlání, zná mě. Jsem strašně
hrdá a paličatá.
„A poručila jsem si to, než jsem vešla, protože
sluneční brýle v zimě nenosím, aby pak schovaly rozmazanou řasenku a napuchlé
oči od pláče.“
Ten úsměv, který vyslala směrem ke mně, mě
odzbrojil. Najednou přede mnou neseděla má psycholožka, ale kamarádka. Zasmáli
jsme se nahlas obě.
„Doma nebrečím, aby mě syn neviděl. Bál by se co
se děje. Ani já neměla ráda mamčiny slzy. Necítila jsem se jistá, necítila jsem
pomyslný strom, ten o který se děti opírají, který mají ve svých rodičích. Ale
my ho stejně neměly. My tři sestry. Ani taťka nám ho neuměl dát. Nemyslím si, že
nechtěl. Jen neuměl. Neuměli to ani jeden.“
Sedíme u malého kulatého stolku, v pohodlných
křeslech a ticho, každou vteřinu, narušují jen vteřinové ručičky velkých
nástěnných hodin.
Nadechuji se, že tedy začnu. Nejde to.
„A co syn?“ načne hovor. Ví, že se chytím. Vím, že
chce, abych se chytila. Vím, že je to návnada na překonání klapky v hrdle.
„Hmmm, fajn“ a přitom mi jde v hlavě tolik
myšlenek a tolik slov a nejdou mi říct.
„Mám přítele," dvě slova, která jsem ze sebe
dokázala zas dostat.
Zvedlé obočí paní kamarádky psycholožky mě nabádá
k dalším slovům a její výraz říká: Prosím, mluvte dál. Snažím se hozené rukavice
chytit, jako tonoucí stébla.
Nejsem hloupá. Vím a znám tyto manipulativní
techniky. Vím o co ji jde a proč. A jsem na sebe naštvaná, že mi nejde
mluvit.
„Jestli nechcete nebo vám to nejde, domluvíme se
na jindy.“
„Ale já nechci na jindy, já už s tím chci něco
dělat! Už mě to se .. , že to vždycky příjde! Vždycky, pokaždé!“ a slovo "se.." nedořeknu. Ví. Jistě ví.
Hlavou mi jdou věty, které mi On řekl: "... nechci
si dávat pozor, jestli se náhodou špatně nepodívám nebo něco neřeknu ..." věta
druhá: "...dovedu si představit, co tvá tvůrčí fantazie s touhle větou dokáže
udělat ..."
„Nezlobím se na něj. Vůbec! Myslela jsem, že je to
už pryč. Ne, mám to pořád v sobě jako tikající bombu! Chci ji zneškodnit" , řeknu
se slzami v očích – ty kapesníčky budu asi opravdu potřebovat - s odhodláním i z
posledních sil.
„Odložte si bundu a kabelku si můžete položit
taky.“
Vůbec jsem si neuvědomila, že ji mám na sobě. Byla
mi pořád zima. Už několik dnů. I ve vytopené místnosti, s bundou na sobě, mi
byla stále zima.
„Nechám si ji, je mi tak líp. Nebudu si připadat
tak nahá.“ a cítím, že to schoulení do bundy mi dává jakýsi úkryt. Pocit
bezpečí, i když vím, že u ní a tady v té místnosti se ničeho bát nemusím. Vím, že
z psychologického hlediska a pohledu to něco znamená, že si jistě okamžitě
udělala jistý úsudek a pohled, ale je mi to jedno. Sedím přece u své
psycholožky. Nahá budu tak i tak.
S kabelkou v klíně začínám pomalu mluvit.
O věcech, pro mě, tak soukromých ...
|