„Wilbure! Wilburé!“

„Už jdu, má paní“.

„Kde jsi zas byl, ty líný zmetku?“

„Díval jsem se do očí žirafy.“

„Kdes pro všechnu síru pekel vzal oči žirafy?!“

„Nevzal jsem je, namaloval.“

„Co to plácáš ty ubohý, prašivý pse! Nemáš snad nic důležitějšího na práci? Proč mě stále necháváš samotnou, proč se tě o všechno musím pořád prosit?“

„Odpusť paní, ale…“

„Žádné ale! Vypadni! Slyšíš, vypadni!“

     „Wilburéé!“

„Ano, paní?“

„Kde jsi zas byl?“

„Ale…“

„Jsi neschopný, líný ničema. Odporný, prohnaný pacholek. Cítím, jak ze mě vysáváš život. Zabíjíš mě svou neskonalou ignorancí, svým… tupým výrazem, ty… ty jeden hnusný… stupidní… ty prase! Táhni do pekel!“

„Budu vedle, paní.“

     „Wilburé!“

„Tady jsem, paní.“

„Proč jsi to udělal?“

„Nerozumím paní.“

„Proč jsi maloval ty oči, ty jeden hnusný ignorante?!“

„Ani nevím, paní. Snad jsem v nich chtěl spatřit cosi…“

„Hm… co bys tak ty mohl spatřit hlupáku? Takový, přitroublý budižkničemu.“

„…“

„Co mlčíš, řekni něco.“

„Nevím, co bych řekl.“

„Mluv o těch očích. Mluv, nebo tě při všech krutostech světa…! Proč! Proč jsi je namaloval!“

„Protože… protože jsem chtěl spatřit realitu.“

„Wilbure! Jak se opovažuješ! Ty! Ty drzý, zparchantělý opičáku! Ty odporná, bezvýznamná nulo!

Já!

Já jsem tvá realita! Já, jenom já, jediná - všech!“

„Mllčč…“

„Cože?“

„Mlč už paní.

Ty… jsi jenom blána. Jen plodový pytlík. Obklopuješ, pružíš. Držíš náš ve svém otráveném prostředí, plném výkalů a rotujících pravidel. Držíš nás oddělené od sebe. Každému z nás vytváříš vlastní sen o realitě. Sen o svobodě. Necháš nás věřit, že zrozením se zbavíme té jediné blány. Ale tak to není, že, má paní?“

„Wilbure?

Jak se opovažuješ…?“

Ty nevděčníku, chceš, abych tě…“

„Abys mě co, paní? Abys mě dusila? Abys mě dál krmila svými recykláty? Abys mě udržela v tom svém… nenápadném, pružném obalu?“

„Wil… Wii…?“

„Copak, paní? Dochází ti řeč?

/ Mluv o těch očích. Mluv, nebo tě při všech krutostech světa…!/

Tolik ses rozrušila, má paní. To se tak bojíš žirafy? Všechny tvory dokážeš smotat do klubíčka. Když se bojí, když jdou spát, utáhneš kolem nich svůj pytlík a zpíváš falešnou píseň o bezpečí. Jak něžná při tom umíš být, když pevně utahuješ vazivo kolem jejich životů.

     …a pak jsem jednou viděl žirafy.“

„Mlč. Drž hubu, Wilbure!“

„Kráčely savanou a jejich hlavy byly výš, než zapadající slunce. Bylo rudé a velmi nízko. Bylo ho sotva půl, ale pořád čnělo nad vším stvořením. Jen žirafy čněly nad něj. Jedna se zastavila a dlouze se na mě zadívala. Neviděl jsem jí do očí. V tom rudém usínání jsem rozlišoval jen kontury. Napínal jsem zrak, představoval si její velké, nebojácné oči upřené do těch mých. Náhle mi došlo, že možná hledí na druhou stranu. Co bych já tak mohl nabídnout proti západu slunce…?

     Od té doby nato myslím. Proto jsem namaloval oči žirafy. Abych viděl, jak se na mě dívá tvor, kterého nemáš ve své moci, na kterého tvá blána nestačí. Chtěl jsem v těch očích spatřit cestu ven.

     Chtěl jsem spatřit život mimo tebe…“

„Viděl jsi něco, Wilbure?“

„Nevím, něco snad.“

„Proč? Proč tohle děláš, Wilbure? Co ti chybí? Můžeš mít úspěch, bohatství, lásku… Můžeš všechno, nebo nemusíš nic. Můžeš donekonečna uspokojovat své tužby. Máš jen pět, pět ubohých smyslů. A co nabízím já? Nekonečnou paletu chutí, vůní, tónů. Barev tolik, že je nikdy nespatříš všechny. Můžeš se dotýkat čehokoli a vždy znovu a znovu budeš zažívat překvapení. Můžeš žít třeba tisíc let a nikdy mě nepoznáš celou.

Tak! Co! Chceš!“

„…nevím…

…jestli se na mě ta žirafa dívala, nebo ne, ale cítil jsem ji. Byla tak daleko, ale já jsem ji cítil. Přímo uvnitř sebe. Jako bych z té výšky hleděl na svět, na sebe samého. Cítil jsem v krku tep jejího obřího srdce. Byl tak… klidný. Vnímal jsem sebe a zároveň jí, jako jedinou bytost.

Jak to? Jak to, že jsem to nikdy necítil? Jak to, že jsem sám mezi tolika lidmi. Jsem sám i v pevném objetí. Chci vnímat člověka na druhém konci světa, ale já necítím ani toho, koho držím za ruku.“

„Ty blázne! Držím tě dál od bolesti jiných. Chráním tě před bídou, nevděčníku!“

„Ne. Ty mě v ní udržuješ. Řekni, kdo cítí mou bolest?

     Jsem sám. Držíš nás odděleně. Jsme jako sáčky s vodou, vyskládané ve vaně. Ne, my jsme rybky v těch sáčcích. Proto láska tolik bolí. Každá! Úplně každá láska, vždycky někoho bolí. To je tebou, viď? To ten tvůj obal. Nepovolí, nepustí. Můžeme jen uspokojovat své touhy. Své vlastní, přísně soukromé. Uspokojovat, stále do nekonečna, do zemdlení. Dokud nezeslábneme a nevzdáme to. Nedovolíš sdílet. Nabízíš jen iluzi. Teprve až zemřeme, až se naše voda zakalí, pak možná, teprve tehdy nás vyliješ na jedno místo.

     Jen žirafy jsou volné. Už vím, nač mají ty růžky. Příliš malé a kulaté, než aby mohly být zbraněmi.“

„Wilbure! Okamžitě znič ty oči! Roztrhej je! Spal je! Já ti to nařizuji!“

„To není možné, paní!“

„Já! Já jsem realita! Já určuji, co je možné a co není! Okamžitě ty oči spal!“

„Rád bych ti vyhověl, má paní, ale ty oči jsem namaloval ve své mysli.“

Tak je vymaž, zapomeň na ně!“

„Už je pozdě, staly se mýma očima.“