Odejít den v řeku vešel 

stmíváním se litoval

a pole na podzim, oči obrátilo k nebi. 

Tolikrát jsem zemřel

kolikrát jsem miloval

a pokaždé se narodil, aby bylo kam bít hřeby.

To napsal jsem do plamene

též čistá jména laní   

a hladil psy, zobracené na měsíční prach.

Věděl jsem, že zapomeneš

již tmy přibývá za klekání

a na kraji měst jako mlha, zabělal se strach. 

Venku svítí kamsi pár cest

uvnitř zbylo světla Září 

a v dešti listí, podzim stmíváním mě objímá. 

Tělo s tvým smět ještě proplést

vidět sebe ve tvé tváři

a trochu se smát, k slzám až před ránem se dojímá.