Odejít den v řeku vešel stmíváním se litoval a pole na podzim, oči obrátilo k nebi.
Tolikrát jsem zemřel kolikrát jsem miloval a pokaždé se narodil, aby bylo kam bít hřeby.
To napsal jsem do plamene též čistá jména laní a hladil psy, zobracené na měsíční prach.
Věděl jsem, že zapomeneš již tmy přibývá za klekání a na kraji měst jako mlha, zabělal se strach.
Venku svítí kamsi pár cest uvnitř zbylo světla Září a v dešti listí, podzim stmíváním mě objímá.
Tělo s tvým smět ještě proplést vidět sebe ve tvé tváři a trochu se smát, k slzám až před ránem se dojímá.
|