|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
I
Zasněženým lesem se ozývaly rychle jdoucí, těžké kroky a oddychování. Sem tam nesměle pípl ptáček, jinak byl les tichý a nehostinný, jakoby zamračený. Jakoby ustaraný. Po lesní cestě běžel muž v uniformě americké armády, rozepnutý řemínek od helmy se mu míhal u brady. Na zádech nesl jiného vojáka, který svou helmu dávno ztratil, a pruh krve, který mu stékal po uniformě od pasu po nohavici až ke kanadě, dával vědět že nesený muž je raněn kdesi na hrudi. Voják běžel dál a od úst mu šly obláčky páry, jak vydechoval do chladného prosincového rána. Najednou ucítil, že hlava raněného, která mu spočívala na rameni, těžkne.
„Hele Tommy, hej, no tak, nesmíš spát, slyšíš? Povídej něco... třeba jakou máš ženu, vlastně ani nevím. Je pěkná?“
„Jo... sss“ ucedil raněný skrz bolestí sevřené zuby.
„No a jak se menuje?“
„Natál...ka“.
„Tak vidíš. Doktor tě zpacifikuje že budeš jak ze škatulky a pojedeš za ní, co?“ Mluvení mu bralo dech, byl po dlouhém běhu s břemenem značně vyčerpaný. Odpovědi se však nedočkal.
„Tommy? Nespi, krucinám, slyšíš? Tommy....“
Voják zastavil a složil své břemeno. Posadil Tommyho na zem, zády ho opřel o strom a podíval se mu do očí. Byly skelné a vyhaslé.
„Tak už to máš za sebou, co? Zkurvenej život“, řekl vojákovi na rozloučenou, zavřel mu oči a rozhlédl se. Po temné obloze se valily temné mraky a hrozily sněžením. Smrky se tyčily všude kolem jakoby je takhle válka vůbec nezajímala. Přidřepl k mrtvému, utrhl jeho identifikační známku, vzal si jeho čokládu, cigarety a vodu a nakonec si strčil do horní kapsy jeho dopis rodině. Každý voják měl u sebe dopis, který se měl poslat, kdyby ho zabili. Narovnal se p zahleděl se někam ve směru cesty.
„Doprdele“ špitl mezi zuby. Na jeho helmu dopadla první vločka.
* * *
„Poručík John O´Neil dle rozkazu, pane!“
„Podejte hlášení. Kde je vaše jednotka?“
„Pane... moje jednotka bránila křižovatku u La Poitiers. Ráno na nás zaútočili Německé jednotky SS v silné početní převaze. Dal jsem povel k ústupu, ale byli tak rychlí, že jsme unikli jen tři. Stahovali jsme se lesem, ale oni nás stíhali a nakonec zabili i mé zbylé dva vojáky, pane. Je mi to líto, pane.“
„Mě taky, Johne. Na tyhle vánoce do smrti nezapomeneme. Rád bych vám dopřál odpočinek, ale budeme se muset stáhnout. Posily nepřicházejí, a sami to tu nezvládneme.“
„Rozkaz.“
Stále hustě chumelilo. Nasadil si helmu, spíš aby ho chránila před rozmary počasí než co jiného, a zapálil si cigaretu. Tommyho cigaretu. Jediné, co zbylo z jeho jednotky. Kolem pobíhali vojáci, nosili kde co a spěšně budovali opevnění. Nebude jim k ničemu, pomyslel si John. Proti ďáblu není zbraně. Bůh byl již dávno mrtev a ďábel nosil maskáče, helmu na uší a dvě runy Sówuló na klopě. Ďábel si říkal Schutzstaffel.
Psal se dvacátý prosinec 1944.
|
|
|
