|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Venku je podzimní sychravo, ale i přes tmavé těžké mraky sem-tam zasvítí tenký paprsek slunce. Všem těm červenajícím se listům javorů u cesty tak dodává nádherný lesk.
Ještě chvilku nebudu zapínat stěrače... Mezi těmi kapkami deště na čelním skle to pak venku vypadá jako nějaká impresionistická malba. Odstíny žluté a červené se odrážejí v mokrém černém asfaltu.
Topení příjemně hřeje a já si užívám tu volnost a samotu. Jsem zachumlaná v teplém pleteném svetru a přes slabý zvuk motoru vnímám z přehrávače ten božsky znějící hlas Florence Welch.
Je tak sladký.. hypnotizuje mě.
Silnice ubíhá a já teď míjím další povrchový lom, který svou rozlohou spíš připomíná postapokalyptickou krajinu.. teď na podzim snad ani není víc vhodnější čas na to, aby se tu někdo jako já projížděl.
Klidné rozjímání se ihned mění na sklíčenost, melancholii, blues....
Zase si vzpomenu... ale myslím, že už v tom není až taková beznaděj jako bývala. Cítím jen lehké zamrazení, které rychle odeznívá.
Už jsem silnější. Tak trochu jako chlap, chladnokrevný a obrněný, který přesně ví, že city jsou jen zátěž. Zbytečnost, která ubíjí, která tě dostává na kolena, která z tebe dělá otroka svých vlastních myšlenek.
Né, tohle už já nejsem. Jsem žena, která ví co od života chce a ví jak si to obstarat...
A když to nepůjde s tebou, půjde s kýmkoli jiným a kdekoli jinde!
Sešlápla jsem plyn skoro až na podlahu a zvýšila hlasitost na přehrávači. Kilometry najednou utíkají tak rychle jako moje mysl od všeho a od všech. Zapaluju si cigaretu. Na první pumpě, na kterou narazím si dám černou kávu a tentokrát nebudu sladit...
|
|
|