Zvoní
z mlhy
to list za
listem se do povrchu noří
a my díváme
se ven jakoby ze zrcadel
na všechny
ty zdi
které jsou
kolem a nejvíc v nás
tam jak stéblo
za stéblem se prý zvedám ze stop
v nichž jdu
k bodům z malých barev
jimiž se
malují obrázky neticha
nebo si to
alespoň myslím
protože můj
dech stále ohýbá plameny
když se
nahýbám nad tvůj obličej
zčásti z nezapomenutelného
ohně
a vím, že je
teď čas být
a uvidět
jak stále
jen umíráme v kruzích
jimiž spolu
hovoří včely
ukázat na holku,
jejíž jméno neznám
a říci,
podívej, mává si u obličeje pivním táckem
jako by to
byl vějíř pavích per někde v Granadě
nebo být u
toho až se zastaví všechny hodinky
protože nám
milencům není proč měřit čas
a ty se tak
na mě podíváš
jako na své
dítě
kterým stále
jsem.
|