Slepecká hůl pro slepou uličku
Úderem deváté
přešel přes skřehotající práh.
V rukách dvě láhve vína
a plátěnou tašku.
Vně plnou puntíků,
uvnitř domácích zavařenin.
Vše jako Full house
vyložil na stůl
a napříč chodbou odběhl
ještě pro domácí třešňový likér,
poslední kapku
své přátelské ekvipáže.
Oblečený byl
do košilaté nonšalance.
Smrděl tabákem.
Postarší Rumun
z vedlejší partaje.
Vítám ho
v červených dámských papučích
s kočičímy čumáčky
a ihned zbavuji
jednu z láhví
korkového ujařmení.
Mluví spíš on.
O tom, jak posraně se žilo za Ceausesca.
O tom, jak po otevření hranic
prchnul odněkud z Transylvánie
rovnou na Západ.
O tom, jak pašoval
v kufrech chlast
z Francie do Německa.
O tom, jak žil
v ruině starý papírový fabriky
a pořádal hostiny
pro mraky přátel.
U druhé láhve
už zvoní i má chytristika.
Z aktovky kostrbaté němčiny
vytahuji oblíbený cajdák
o tom, že Bůh je jen jeden
a šedivý veselý Rumun přitakává.
A možná, že by přitakal
i na třetí láhev,
ale na zahajovací návštěvní kabaret
toho bylo až dost.
Zamykám za ním dveře.
Pro sichr!
Přes kopírák
zatahuji rolety
za dalšími čtyřiadvaceti hodinami
bezmála u konce.
Zhasínám.
Pouštím rádio Smooth Jazz Europe...
bolí mne žábry
ze stoky sebeobjevování
(ale někdo to dělat musí)
a teď když jsem se krásně poznal
tak bych (se) smacknul
lámu si mozek
dvojitou frakturou otázek
o (ne)konečnosti a proplétání se
cest duší
šplhám po liáně rozcestníků
pokorně od svítání do soumraku
bez jištění
bez obav
bez cíle
šplhám
potím dojmy z putování
škrábu se
milimetr po milimetru
ke sklenici džusu z holoubátek
a modlím se
aby mě někdo nezašlápnul
při klekání
klepe mi na okno
Hrabal s Boudníkem
jdeme společně
k Hausmanům
na vychlazenou desítku
a pak se couráme
starou Libní
je podzimní rovnodennost
a všichni jsme si rovní
...ráno nevím,
zda se mám podívat
dřív do zrcadla
nebo z okna.
|