Není nic, co by drželo mé nohy, natož tělo, tvář, ruce. Nespím, není to žádná z mých nočních můr. Je to život.

Prázdno mě přitahuje. Ta nicotná tvář ticha. Chytá mě a tahá s sebou pod zmizelou zem.

“To už se ani nebudeš mýt?”

Ležím. Kolikátý den to může být? Tehdy bylo pondělí. Přestala jsem od té doby vnímat světlo a tmu. K čemu taky? Mně už zbyla jen tma, nebo jen světlo? Nevím. Ani jedno bez druhého moc dobře nefunguje.

Každé dítě ví, že po noci přichází ráno. “Tak proč - proč sakra nevychází?”

Stála jsem na nádraží a poprvé jsem viděla život. Nějaké lihovinové poblouznění uklouznutého polibku, kterým jsi odlil část mé důvěry, nedokáže zničit květy vyrůstající z očí pokaždé, když si s Tebou vyměňuji nekonečné štěstí světa.

Běžela jsem. Silou jsem protrhávala každý atom vzduchu, jenž mě držel od Tebe, jen abych byla v Tvé náruči. V objetí člověka, s nímž zvládnu vše. Tvoje pochybení. Moje bláznovství. Připravená Ti odpustit v rozhovorech polibků a dotycích, které zasévají růže. S tebou jsem věděla, že dokážu hrát si i s gravitací.

Viděla jsem Lásku. Stála tam a držela květiny. Usmívala se. Pivoňky se kolébaly v lehkém oparu a jejich vůně mi olizovala obličej. Pivoňky prorostly v růže, jejíž trny usmrtily Lásku. Vyplavala z kaluže krve.

“Pojď se podívat. Dej mi ruku,” držela jsem Tě - pevně - na kolejích a ukazovala Ti svítíci mračna města před námi, vypadaly spíš jako barevný vesmír. “Tohle je život se mnou.” 

Snažila jsem se Ti ukázat, jak se pyšní ty malé pivoňky na naší propojené kůži, prorůstaly mi ústy, spojovaly se na tvém krku a obepínaly nás do kameného kruhu, ale neviděl jsi je. Políbila jsem Tě, abys slyšel, jak zpívají. Neslyšel jsi je. 

Díval ses na mě nevěřícně, zatímco jí tepalo srdce v kalužích vřoucí červené břečky a topila se. 

Naposled ses otočil. “Já nemůžu,” zavřel jsi za mnou dveře a ona mě stáhla s sebou.

Krev se mi vyhrnula z úst s mocným zaúpěním. Chtěla jsem vykřičet tu trýzeň. Řvala jsem, nadávala bolestí, nebylo možné říci, jestli je známkou žití nebo umírání. Leptalo mě to zevnitř. Uřezávalo vnitřnosti, kůži, hlasivky, oči a intenzivě rozsekávalo duši, až tam zbyly jen titěrně malé kameny a voda nakyslá žlučí.

Běžela jsem. Silou jsem protrhávala každý atom vzduchu, jenž mě držel od Tebe. Skočila jsem na Tebe a dopadla na slaně pulzující beton. Neměl mě kdo zvednout. Už jsi byl několik měsíců pryč.

“Takovejch chlapů je.”

“A proto nechodím s kolouškama.”

“Vždyť jste spolu byli jen měsíc.”

Drží mě a objímají. Můj sen. Drahocený životní sen odplul společně s bolestí a slzami. 

Rozhodli jsme se, že vymalujeme. Vybílili mě zevnitř. Mám teď vydesinfikované cévy bělobou a můj každodenní zítřek jsem vykachličkovala do stejného odstínu ničeho. 

Už nehledám důvody. Někdy jednoduše nejsou. Stojím a čekám na tramvaj. Blíží se devítka. Představuji si, jak skáču a příjemně mě z toho brní nohy.

Najednou Tě spatřím, tvůj dechberoucí úsměv mi zastavuje srdce.

“Myslím, že cítím pivoňky, jak zpívají,” šeptám si. “Brzy budu v bezpečí.”  Slyším v dáli tramvaj a běžím Ti vstříc.