Žijeme poblíž něčeho strašlivého …a milujeme to.
Nadpředstavitelný nukleární výbuch, držený
dál od našich křehkých životů jen gravitačními silami. Otvíráme okno a pouštíme
ho dál. Nastavujeme mu tvář. Náš respekt vůči němu se scvrknul do hypotetické kuličky.
A přece víme, že Nás jednou pohltí. Naučili jsme se nezabývat takovou pravdou,
je nudná a stará.
Slunce je schopno překonat lidské představy krutosti. Gravitace-
akceptovaná, pojmenovaná síla, ta jediná spoutává sluneční běs. Síla, kterou se
nepodařilo prokázat. Nikdo neví, jak a proč. Prostě tu je a je potřeba s ní
počítat. Nevadí nám, že jí nerozumíme. Dokonale se na ni spoléháme. Budeme-li o
ní mluvit, dost možná budeme mluvit každý o něčem jiném. Ale nejspíš o ní
mluvit nebudeme, je nám celkem ukradená, nebo na obtíž. My milujeme Slunce za
jeho roztomilé světlo a teplo. Vůbec nám nepřipadá kruté, i když víme, že
zabíjí. Moc dobře si uvědomujeme, že bez něj nemůžeme být. Naopak, známe
pravidla a je pro nás snadné vyhnout se smrtícím účinkům Slunce.
Tato pravidla také neřešíme. Jsou pevná. Nezlobíme se, že Slunce z nich
nepoleví, ani to nežádáme. Odjakživa víme, že ve dne ho máme a v noci ne.
Nezazlíváme mu, že zapadá, že nás opouští, protože to za žádných okolností
nedokážeme změnit. Milujeme ho za to, že vychází. Víme, že tam je a víme, že
děj se s námi, co děj, bude tam a bude se chovat pořád stejně. Milujeme
Slunce za jeho stálost, pro jeho jasná pravidla, kterých se od nepaměti drží.
S mraky je to jiné. Ať se snažíme sebevíc, nedokážeme jim rozumět,
jak bychom chtěli. Jejich proměnlivost nás dráždí. Ve vší rozumnosti si
uvědomujeme, že chování mraků nemůžeme změnit, stejně jako chování Slunce.
Přesto se snažíme jejich chování podmanit svým přáním. Zlobíme se na ně, za
jejich nepředvídatelnost. Zlobíme se, protože nikdy nevíme, co od nich máme
čekat. Zlobíme se, protože nám chybí moudrost.
Nejsi moudrý.
Tato věta urazí téměř každého. Přestože si
připadáme moudřejší než před deseti lety a předpokládáme, že za deset let
budeme ještě moudřejší. To nám však nebrání považovat svou aktuální moudrost za
jednu z nejlepších v okolí. Je matematicky logické, že nařčení z nemoudrosti
zasáhne tím víc, čím méně ji kdo pěstuje.
A tak nemoudří milují Slunce a těší se z jeho paprsků. Ti chytří z nich
vědí, že Slunce září i spektrem, které bez odporu prochází hmotou, tudíž, máme
ho i v noci. Nemoudří se smějí Bohu a všem okolo.
Moudřící se, si všímají, pracují se zkušenostmi
na stále jemnější úrovni. Učí se rozlišit pravdu od názoru či smyšlenky.
Nemoudří si vybírají z mísy, jak se jim zrovna chce. Moudřící se,
vybírá části celku. Když nemoudrý slyší: „Bůh praví- nevcházej do tmy,“ jde
tam, protože v Boha věří jenom pitomec. Moudřící se, se zastaví a přemýšlí.
Když se nemoudrý nevrátí, zeptá se moudřící se: „Co ještě říká ten Bůh?“ Není
pro něj důležité, zda věří, či nikoli. Zajímají ho principy a pravda. Pro něj
je Bůh jako gravitace. Netrápí ho neprokazatelnost, zajímají ho účinky.
Moudřící se také miluje Slunce …a nekonečně hluboce ctí síly, které jej
stvořily a udržují.
|
