|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
IV
Za nedlouho byli pyrotechnici hotovi a dva kulometčíci i s nabíječi leželi za hromadou pytlů s pískem, hlavně namířené proti lesu. Jako zázrakem sehnal seržant vojáka s bazukou a bednou raket. Teď tam všichni kouřili a čekali co bude dál, zatímco poručík O´Neil zkoumal okraj lesa dalekohledem. Les byl potemnělý, nehnula se v něm ani větvička. Mraky znovu pluly o něco níž a vzduchem lehce poletovaly drobounké vločky. O´Neil plynule přejížděl zrakem po horizontu a náhle se zarazil. Chvilku si pohrával se zaostřovacím kolečkem a pak, . pomalu, jakoby nic, přešel k desátníkovi, který byl vyzbrojen puškou s optickým hledím. Nenápadně, jako by ho zrovna zaujalo něco ve sněhu, si nedaleko něj přidřepl a tlumeně řekl:
„Desátníku, trefil byste to křoví na kraji lesa na půl druhý hodině?“
„Myslíte to jak je na něm suchý listí, pane?“
„Jo. Miřte do spodní části. Skoro bych řekl že se tam blýskl dalekohled.“
„Rozkaz“, odpověděl voják a pečlivě zamířil.
„Střílej na můj povel,“ špitl poručík a zahleděl se na keř dalekohledem.
„Pal“. Výstřel způsobil několik věcí najednou. Protože kromě pár vojáků, kteří O´Neila slyšeli, to ostatní nečekali, většina mužstva vyskočila na nohy a divoce se rozhlížela kolem. Jeden voják, sedící blízko střelce se zakuckal. Poručík to však nevnímal, zaujalo ho něco jiného. Za křovím se něco svalilo a křoví se sesulo k zemi. V lese se dalo do pohybu několik německých vojáků.
„Palte do lesa!“ křičel poručík. Kulometčíci okamžitě začali kropit les, několik Němců se skácelo k zemi, ostatní utíkali hlouběji a hledali úkryt za kmeny stromů.
„Ty, ty, taky vy dva a ty, pojďte za mnou!“, křikl O´Neil, „Seržante, kdyby bylo nejhůř, vyhodíte most a stáhnete se do města. Kdyby jsme to nestihli zpátky, nečekejte na nás. Destrukce mostu má prioritu, jasné?“
„Rozkaz, pane!“
O´Neil běžel v čele malé pronásledovací skupinky a cestou říkal svým mužům, aby šetřili municí a stříleli jen na jisté cíle. Když doběhli k lesu, zpomalili a postupovali s největší opatrností. Mrtvé vojáky identifikovali jako muže z SS, páska na rukou nesla nápis Leibstandarte Adolf Hitler. Důstojník, maskovaný za keřem, ležel vedle s prostřelenou hlavou. O´Neil stiskl zuby a vedl své muže dál. Sledovali stopy okovaných bot průzkumného oddílu nepřítele. Po nějaké době dospěli na druhý konec lesa kde se před nimi otevřelo široké pole a asi dvěstě metrů před nimi běžely tři páry tmavých nohou. Průzkumníci použili bílé maskovací bundy, ale kalhoty zřejmě nenafasovali, tak si museli nechat podzimní. Desátník zamířil a vystřelil. Jeden pár nohou zaškobrtal a upadl. S malým zpožděním k nim dolehl slabý výkřik. Další dva se ztratili za obzorem.
„Rychle, za mnou!“ křikl poručík a rozeběhl se přes pole, následován svým oddílem. Jejich zelené pláště bily na té bělostné pláni do očí, a tak běželi přikrčení a napínali uši, jestli neuslyší varovný zvuk svištících kulek. Proběhli kolem mrtvého nepřítele a přehoupli se přes malý kopeček, za kterým jim zmizeli pronásledovaní Němci. Před nimi byl malý statek a hned za ním les. Skočili do sněhu, aby byli co nejméně viditelní, a poručík vyndal dalekohled. Statek byl vybombardovaný a neměl jedinou střechu. Nezdálo se však, že by v něm byl někdo schovaný. Opatrně se začali plížit k budově. Trvalo to dlouho a notně prochladli, ale jejich hypotéza se potvrdila. Budova byla skutečně prázdná. Drobné sněžení se změnilo v hustou chumelenici a snížilo viditelnost na pár desítek metrů. Vlezli mezi čtyři stěny, které zbyly z budovy a nechali vločky usedat na své helmy. Sedli si na haldu cihel a oddychovali. Poručík byl zamračený:
„Utekli nám. Teď už jistě podávají hlášení. Musíme zpátky, varovat ostatní. Vyrazíme, jen co si...“ poručíkova slova přerušil výstřel. Kulka prolétla oknem a zaryla se do stěny kousek od jeho hlavy.
|
|
|
