|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
OREL
♣
Bylo parné léto, ale voda v řece zůstávala nepříjemně studená. Orel opatrně našlapoval směrem po proudu. V rukách držel luk, jehož tětivu udržoval napjatou, i když ho prsty brněly a svaly na pažích bolely napětím. Snažil se brodit co nejtišeji, nepřátelé byli blízko. Neustále pozoroval břehy řeky, jež se prudce svažovaly a tvořily tak hluboké koryto. Mohl se stát snadným cílem pro kohokoli na břehu, naštěstí už zeleň začínala houstnout, až se propojila v neprostupné zelené stěny.
Voda mu teď sahala skoro k pasu a byla tak ledová, že se mu dýchalo jen ztěžka. Když konečně dorazil na místo, měl už nohy úplně zmrzlé. Cítil v nich ostré bodání, ale nevadilo mu to, byl na bolest zvyklý. Byl bojovník. Nepřátelé byli v působení bolesti zběhlí a slitování neznali. Za život byl v zajetí bílého muže už mnohokrát. Vždycky utekl, ale nikdy se mu nepodařilo vzít sebou svou sestru. Vlastně s ním nikdy jít nechtěla, nechápal to.
Ztemnělou zákrutu slepého ramena řeky krylo husté hlohové houští a několik vysokých bříz. Nedalo se sem dostat jinak, než právě řekou. Bylo to nejbezpečnější místo v okolí.
Vylezl na břeh a vydal se po úzké cestě, která se táhla pod kamenným převisem směrem k široké průrvě mezi skalisky. Asi po deseti metrech konečně dorazil k úkrytu. Celou dobu za sebou bedlivě zakrýval stopy. Jestli něco opravdu věděl, tak to, že nepřítele nesmí nikdy podcenit. Posadil se před skrýš, natáhl nohy a zapálil si vlhkou cigaretu. Poslouchal. Naučil se podle zvuku rozeznat nejenom živé tvory, ale i děje v okolí. V nedalekém lese někdo sekal dříví a na poli, na druhém břehu slyšel traktor. Začala se mu motat hlava, típl zbytek cigarety do hlíny vedle vchodu a zahrabal jej do země.
Bouda ze silných březových větví byla malá, ale poskytovala mu bezpečné útočiště pro odpočinek. Orel byl po noční potyčce a dlouhé cestě unavený. Potřeboval se vyspat.
Ještě snědl kus rozmočeného chleba, co našel v kapse, uložil se na zem a v mžiku usnul. Zdáli se mu divné, zmatené sny a aniž by to věděl, plakal.
S trhnutím se probudil. Svítalo a na trávě kolem něj se třpytila rosa. Třel si paže, aby se zbavil husí kůže a vlezl do boudy. Rozdělal oheň, aby se ohřál a pokud se mu podaří ulovit rybu, i najedl. Rychle popadl svůj oštěp a vyběhl ven, směrem k řece.
Bylo pozdě, úlovek mrzký a oheň už skoro vyhasl. Hodil nad žhavé uhlí jedinou malou rybku. Nebylo na ní skoro žádné maso a z hladu už dostával křeče. Nezbylo mu než se vypravit na území nepřítele. Pospíchal, ale proti silnému proudu postupoval jen pomalu. Bylo pozdě odpoledne, ale v rokli už byla díky stromům hustá tma. Na konci cesty už skoro necítil nohy a jen stěží se vydrápal po příkrém svahu na břeh.
♣
Jindra si obul staré sandále. Bolestí zkřivil obličej, ale změna šla ve tváři sotva postřehnout. Naučil se nedávat najevo svou zranitelnost. Jeho bolest působila otci radost, chtěl mu jí dopřávat co nejméně.
Zlomené prsty na nohou se hojily pomalu a malíček na pravé noze mu už pernamentně zůstával nepřirozeně vykroucený do strany, což mu v úzkých sandálech působilo velkou bolest. Zatnul čelisti a dal se do běhu.
Přiřítil se na malý, zpustlý dvorek a o poznání pomaleji otevřel dveře a vklouzl do domu.
„Jindro, kde jsi sakra byl? vyjela na něj vychrtlá dívka. Hlas jí přeskakoval, ale očividně se jí velmi ulevilo.
„Táta za chvíli vstává,“ sdělila mu věcně, vzala kousek chleba z kuchyňské linky a podala mu ho.
„Na…“ strčila mu ho do kapsy u kalhot a projela mu rukou čupřinu světlých vlasů.
Vzadu v domě bouchly dveře.
„Běž do pokoje, zavři dveře a buď ticho. Nevylejzej, jasný?“ nařídila mu a vyběhla do chodby.
„Do prdele!“ ozval se řev a hned potom zvuk rozbíjeného skla.
Jindra vyběhl po schodech do patra a potichu za sebou zavřel dveře od pokoje. Přesto slyšel jeho řev.
„Ty malá kurvo,“ zase tříštění skla. „Cos zas dělala celej den, co? Všude je tu bordel. Si k ničemu! Kdyby tě viděla máma, musela by se v hrobě vobracet!“ Zvuk pomalu slábnul, ale Jindra si stejně zacpal uši. Věděl, co přijde. Otec se bude chvíli litovat, naříkat a stýskat si po mamince a potom Lídu zbije do krve. Byla mamince neuvěřitelně podobná, krásná, jako na těch fotkách, co měl otec pod matrací.
Lída ležela schoulená na dlaždicích v chodbě, z tržné rány nad okem ji tekla krev do chomáče světlých vlasů. Otec seděl vedle ní a hladil po krví slepených vlasech. Ramena se jí chvěla, ale vzlyky nebylo slyšet.
„Promiň zlato, jsem nemocnej. Mám tě rád, víš, že tě mám rád, viď?“
„Ano tati, vím to.“ Lída se jen stěží vydrápala do sedu a otce objala. Hladil jí po zádech a plakal.
„Jsi podobná mamince. Jen se mi zdá, že jsi moc hubená, ale to jsou ty dnešní holky. To máma byla pěkně oplácaná a vlasy měla delší a hustší. Nejhezčí holka z města,“ usmál se na dceru, vstal a pomohl jí na nohy.
„Ale ty jsi taky moc krásná, kluci za tebou budou běhat po tuctech.“ Zvedl ruku a dlaní jí setřel krev, co jí tekla po tváři.
„Běž se umýt zlato, dojedu pro něco k jídlu, abys nemusela nic vařit. Uděláme si pěknej večer, popovídáme si, a mohli bysme si zahrát i karty, co ty na to?“
„Ano, to bude skvělý, tati,“ sledovala, jak si svlékl košili, do které si otřel z rukou krev a hodil ji v předsíni na botník. Ve dveřích se ještě otočil. „Kde je Jindra?“
„Nahoře v pokoji, spí.“
„Mám ho rád.“
„Já vím tati.“
♣
Našel ji v koupelně, seděla na míse a nad okem si držela kus krví nasáklého toaleťáku. Motala se jí hlava a chtělo se jí zvracet. Otřes mozku. Po kolikáté už?
„Lído?“ šeptl Jindra a chytil sestru za ruku.
„Kde máš tu skrýš, indiáne?“ Usmála se na něj a posadila si ho na klín. „Táta jel do města.“
Jindra věděl, co to znamená. Otec se vrátí opilý, naštvaný a samozřejmě bez jídla. Posledně ho to stálo zlomené prsty a spoustu modřin. To bylo včera.
Objal sestru. „To bude dobrý Lído. Vezmem tam i mamku, jo?“
„No jasně Orle.“
|
|
|
