Ty za mě spíš 

a já na tvůj dech se dívám

ze břehu svého já

jak klesá a stoupá ten oceán 

i s lodí mojí dlaně

buď já, nebo prosinec

řekla jsi letos k mému severu, jímž bývám 

první den dvanáctého měsíce

když jsem se zadíval do sněhových vloček 

jako do žen 

nebo na anděly 

odpusť 

já jen nevím, jak to umím

ale jsem    

nevím, jak to dělám 

ale bije mi srdce

a nevím proč

ale miluji tě

napadlo mne 

a Měsíc otevřel ústa

aby mlčel 

protože bylo už dost 

psího štěkotu za zavřenými dveřmi  

ticha, které vychází z tvých šatů  

úplňků, které vozí v kočárcích bláznivé ženské  

slov, která vyslovujeme s vědomím lži 

i bolestí tančících stínů

když napoprvé nesfoukneme adventní svíci 

a do rána pak zavíráme oči