Správce potom nechal obrněný transportér zmizet.   

    „Ve vašem světě bych nechtěl žít,“ prohlásil po delší odmlce Prokop Veliký k oběma mladíkům, „když jsem viděl vyhlazení těch cizích měst a jeho obyvatel během pár chvil, tak krutost křižáků v boji vůči nám se s tím nedá vůbec srovnat. Ještě, že v naší době neexistují takové ničivé zbraně, jako jsou ty vaše bomby, bojové rakety, tanky, dokonce ničivé ohnivé záblesky(mínil tím laserové zbraně) a další, které jste mi předvedli v kouzelné skříňce. Když už jsme u těchto hrozných událostí v časech příštích,“ pokračoval Prokop, „můžete mi ukázat, co nás – kališníky – čeká v dalších letech?“   

    Slova se ujal Posel nebes:   

    „Chcete opravdu vědět, kam směřuje husitské hnutí v nedaleké budoucnosti? Nejsou to vůbec příjemné záležitosti,“ varoval.   

    Když ho však Prokop Veliký, Prokop Malý a další hejtmani ujistili, že snesou i špatné zprávy, pokynul Pánkovi, aby promluvil.   

    Jirka nejprve poznamenal, že uplynulá bitva byla poslední z křižáckých výprav do Čech, neboť papež a evropská katolická šlechta poznají, že vojenskou silou heretiky neporazí. Proto nuceně zvolí diplomatickou cestu. Jejich zástupce pozvou na koncil do Basileje, přičemž poselstvo v čele s Prokopem Holým a Vilémem Kostkou z Postupic vyrazí na cestu ještě v prosinci 1431 a do Basileje dorazí v lednu roku následujícího. Ve veřejném slyšení se ve vzájemné rozpravě utkají čtyři bohoslovci z každé strany, jejichž úkolem bude vyvrátit či obhájit platnost čtyřech artikulů pražských. Česká kališnická šlechta půjde cestou kompromisů s katolickou církví, což se nebude zamlouvat husitským polním vojskům. Dojde k velké roztržce mezi radikálními kacíři a umírněnými heretiky, která vyvrcholí bojovým střetnutím u Lipan 30. května 1434, v níž padnou oba duchovní táborsko-sirotčí armády Prokop Holý a Prokop Malý, zvaný Prokůpek a zvítězí představitelé katolicko-kališnického pojetí. Později dojde k uznání císaře Zikmunda Lucemburského českým králem.“   

    Pánek zmlkl, neboť nepovažoval za nutné více zpodrobnit hořký úděl radikálního heretického hnutí. Oba Prokopové i hejmani chvíli seděli jako zařezaní, když slyšeli Jobovy zvěsti, týkající se nejen jich samotných, ale též porážky husitské revoluce. Záhy se však vzchopili a Prokop Holý promluvil:   

    „I když by se tyto chmurné vize měly naplnit, jsme především vojáci a jako takoví v minulých bitvách stanuli tváří tvář možnosti, že si nás Pán povolá k sobě. Dosud se tak nestalo, za což jemu vzdáváme díky. Je-li to však náš společný osud, postavíme se smrti čelem, abychom na poli válečném padli se ctí, bez bázně a hany, jak zdůrazňoval náš bratr Jan Žižka.“   

    Sotva správce vojska domluvil, ozvalo se mezi podřízenými hejtmany souhlasné mručení a přikyvování.   

    Prokop se obrátil k mladým mužům:   

    „O tom, že pocházíte z jiných časů svědčí i divná slova, jež zní z vašich úst. Hovoříte jazykem sice českým, mnoho výrazů je pro nás však nepochopitelných. K tomu navíc plno vynálezů, dštících oheň a pekelnou síru nebo mluvících z čarovné krabičky s pohybujícími se obrazy.“   

    „Takový je, bohužel, náš svět, mistře Prokope,“ odpověděl Žák, „za ta staletí se moc toho k lepšímu neobrátilo, i když o dobro většina lidstva usiluje. Ale vždy se najdou takoví, kteří jsou schopni udělat druhým peklo na zemi. A to se od vašich časů nezměnilo.   

    Prokop Holý mlčky přikývl, aniž by k tomu cokoliv dodal.   

    Správce Všehomíra vstal:   

    „Slyšeli jste, co jste chtěli, aby vám bylo vyjeveno z budoucnosti nedaleké i nynějším časům vzdálené. Nastala chvíle, kdy se vrátíme do končin pro vás nedostupných.“   

    Sotva domluvil, přistoupili k Správci a oběma mladíkům Prokop Veliký i Malý a další hejtmani. Vzájemným objetím se rozloučili.    

    Opětovně se zablesklo a než se Jirka a Pavel nadáli, seděli všichni tři zase v klatovské hospodě. Přítomní hosté a personál pochopitelně, jak tajemný muž slíbil, nezpozorovali jejich zmizení a objevení, neboť proběhlo v nezměřitelném časovém momentu.   

    „Jak se vám výlet líbil?“ obrátil se na vojáky Správce Všehomíra.   

    „Bylo to perfektní, jako v sci-filmu,“ odvětil Pavel.   

    „Bude na co vzpomínat,“ připojil se Jirka.   

    „To jsem rád,“ spokojeně děl jejich společník, „avšak je na čase, abych již odešel.“   

    „Znovu se ptám, uvidíme vás ještě někdy?“ nemeškal Pavel se stejnou otázkou jako před zásahem do bitvy u Domažlic.   

    „Už ne, splnili jste své poslání, navštívili husitskou oslavu vítězství, tedy vše, co mělo být řečeno a vykonáno, bylo uskutečněno. Mějte se dobře a nenechte se odradit pomíjivými problémy a starostmi. U nás nahoře se totiž vše srovná,“ dodal již s humorem. Pak se s oběma mladíky rozloučil stiskem ruky, zaplatil číšníkovi útratu a odešel.   

    Pánek s Žákem rovněž uhradili nápoje a rozešli se do svých domovů.   

    A tak definitivně skončilo velké dobrodružství, o němž se jim předtím ani nesnilo.....