Nekonečný vesmír pod nohama a prázdná smyslnost dalšího dne
dodávala loutce pocit, že není provázků, co by jí dávaly příkazy. I když by to
bývala chtěla i jinak, myslela si, že to jinak nejde. Ona vlastně nevěděla nic,
ona vlastně nic nechápala, ona jen žila ve lži, která byla na její úrovni
pravdou. Vlastně ji to vůbec nezajímalo, protože si to neuvědomovala, ale pořád
chtěla být svobodná - bez provázků. Jenže chudinka ani netušila, že je má. Ve
své domnělé svobodě chodila po světě a přehlížela, jak se jí zamotávají provázky
s ostatními loutkami. Přehlížela i nenápadné termity, co hodují na jejím
poctivém čistém přírodním materiálu, zahryzávají se do ní. Myslela si, že
všechno, co se naučí, je opravdu vším a nic víc neexistuje. Ale ona nic
nevěděla, nikdy nic doopravdy nevěděla. Někdy si mohla třeba myslet, že něco
tuší nebo že dokonce tušila a přemýšlela o tom. Potom loutka došla vlastně k
závěru, že je loutkou. Tuhle se třeba začala vědomě vzpírat provázkům, co jí
chtějí řídit a oklamat. Nicméně později za dlouhou dobu loutka stejně zjistila,
že její počínání bylo již zamýšleno v představení. Poté loutka poklesla pod
lehkým uvolněním provázků a povzdechla si: „Já sem taky...loutka.“
|