KDYŽ MAMINKY VZPOMÍNAJÍ

A nejlepší je, když maminky začnou, obvykle ve chvilce vaší nepřítomnosti (jste na záchodě, odskočil jste si s otcem kamsi a nechal ženské, ať si pokafrají) exportovat vůkol ze své sloní paměti humorné historky z vašeho dětství. Oj, ochraňuj mě všemohoucí. Co se všechno člověk nedozví! Ještě lépe, dá-li si milovaná maminka dvě, čtyři decky frankovky, která popustí uzdu něžnosti a přehánění. Pak se sám divím, jaké to zlotřilosti jsem ve věku 1, 2, 3, 4 – 20 let tropil a tak podobně.

Nejoblíbenější „dokumentární vzpomínka“ mé maminky je ta s mytím kola. Usrkne ze sklenky rudého moku a počne: to náš Robík, ten měl vždycky obě ruce levé, ten si neuměl v deseti letech ani umýt kolo! Což má od babičky, svojí maminky, u níž jsme na Moravě trávily většinu prázdnin a pod jejímž přísným dohledem jsem si jednou skutečně kolo myl, ovšem můj svérázný přístup k této proceduře byl shledán jako zcela nevyhovující, což stačilo ke vzniku této báchorky, s níž se dopodrobna seznámily postupně všechny mé přítelkyně (no tak, no tak, ty jeden samče, zní to pěkně, ale přestaňme s tím vozením za nos, má současná, milovaná přítelkyně (a budoucí manželka, oj, už za osm dní, pšššš), můj těhotný méďa béďa, je všehovšudy druhá známost, přičemž tu první lze odmávat coby první zkušební vztah, čili (mimochodem, včera jsem si dal nakládaný hermelín, byl výborný jako vždy od mé drahé, ale s tím půlkilem chilli papriček to malilinko přehvízdla, ještě teď mám peklo v ústech) s tím suverénním spojením „všechny mé přítelkyně“, bych byl hodně opatrný…).

Druhá populární hláška je: náš Robík byl vždycky takový trouba, táta říkal: to naše trdlo, to si snad nikdy holku ani nenajde, my mu budeme muset něco najít sami! (To nebylo fér, měl jsem sice jiné zájmy, ale už jsem tak nějak začínal tušit, však mi bylo 15, že na světe není jen jedno pohlaví a že ta ranní tvrdost v rozkroku není bezpředmětná.) A vida, nakonec budu i táta, já a táta, hmm, proč ne. Plány by byly („tati, ty seš ten nejlepší táta v historii galaxie“, ehm, ehm).

A dojde-li, obvykle po třetí sklence (s obrázkem jelena) na pikantní historky, kterak si Robík vykonal velkou potřebu do nočníčku, který si moudře vzal s sebou do plné vany při koupání (pravda, na něco podobného si matně vzpomínám), případně kterak byl za trest zamčečný v patře, v dětském pokoji a vykonal natruc malou potřebu přímo na zeď (jako pejsek) či jak chtěl bratříčka i s kočárkem vyměnit sousedce za pytlík bombónů, pak už mizím v dálkách, celý zardělý, díky mami, jak já byl roztomilé děťátko.

Ten náš Robík!