O Adrianě a fialovém klobouku.

Kdyby můj nadřízený nebyl přesně ten typ chlapa, který si koleduje o domácí násilí , možná bych ho ani nepraštila tou pánví s keramickým povrchem, kterou máme v akci, neodvezli mě do léčebny, nezbavili svéprávnosti a neměla bych do konce života svatý pokoj ,stálý lékařský dozor a procházky po ústavní zahradě.

Přeleštila jsem pánev flanelovým hadříkem a uložila zpět regálu.

Dnes jsi měl štěstí ,Františku, ale jednou se to doopravdy stane.

Trávíte-li s někým deset let den co den mezi rekvizitami šťastného domova a řešíte spolu den co den nejrůznější praktické záležitosti, od manželství se to zas tak neliší. .Včetně občasného pocitu, že už nesnesete svého partnera ani pět minut.

Když jsem před lety nastupovala do prodejny Domácí štěstí,
brala jsem to jako provizorium, než nastartuji někde úplně jinde hvězdnou kariéru například
redaktorky prestižního časopisu. Plná optimismu, živeného z velké části časopisy pro ženy, ve kterých se snad ani nepředpokládá, že by některá žena vykonávala jinou profesi než manažerka, redaktorka nebo modní návrhářka. Vzpomínám si, že vrcholně motivační byla pro mě zpověď jedné učitelky z malého města, která se ze dne na den rozhodla změnit svůj život, opustila rodinu i práci a odjela do Prahy, kde vzápětí vyhrála konkurs na špičkovou manažerku nějaké firmy, načež šla a koupila si Cosmopolitan, aby si přečetla další pokyny

Absolvovala jsem bezpočet výběrových řízení. Budoucnost mi zpočátku připadala otevřená jako nový Kaufland, ale když časem přibývalo emailů od personalistů
s formulacemi jako „ děkujeme za účast ve výběrovém řízení,bohužel jsme vybrali jiného uchazeče, ale vaši nabídku vedeme v evidenci a při nejbližší možné příležitosti se vám určitě ozveme. Přejeme vám mnoho pracovních úspěchů.“ Ze začátku jsem plna důvěry čekala, že se fakt ozvou- vedou mě přece v evidenci!

Nakonec jsem rezignovala a odepsala na inzerát-asistentka vedoucího prodejny.

Příští měsíc tomu bude patnáct let, kdy jsem poprvé překročila práh naší prodejny.

Vzpomínám,jak jsem z převahou budoucí šéfredaktorky vstoupila dveřmi s klinkajícím zvonečkem nad hlavou a rozhlížela se po prázdném krámě. Nikde nikdo.

Znejistěla jsem a trochu jsem si odkašlala.

Už jsem chtěla odejít, ale pojednou se za dveřmi s s částečně sedřeným nápisem PRIVATE ozvaly kroky.

Dveře se pomalu otevřely otevřely a v nich se objevil takový neslaný týpek.Přejela jsem pohledem jeho skoro koženou bundu , prořídlé vlasy,brýlejako dna od flašek nevím proč se mi vybavil Honza Nedvěd -aniž bych měla už tenkrát tušení o Františkové folkáčské duši.

Jedinou jeho kvalifikací pro muže snů , jak jsem se později přesvědčila byla jeho kytara, která ovšem doposud spočívala nečinně v rohu kanceláře.

Valčíček měl tenkrát šéf teprve v záloze.

Poté co mě provedl prodejnou, ukázal mi, kde je zahradní nábytek, roztomilé proutěné košíčky různých velikostí, přesně takové jako ty, kterými si už několik let zaskládávám svůj malý byt, polstry na zahradní nábytek, boxy na polstry na zahradní nábytek, a taky zahradní nábytek samotný, v akci, komínky ručníků, povlečení, a haldy roztomilých drobností typu svítícího led-vajíčka a led- napodobeniny hřbitovní svíčičky na tužkovou baterku. Oči mi z toho přecházely a představovala jsem si, jak trávím mládí tím, že se snažím asi na deset tisíc keramických kytiček určených k dekoraci květináče umístit pomocí etiketovacích kleští cenovku. Ale vonělo to tady příjemně, tak nějak domácky a to já mám ráda.

. Ještě mi předvedl, jak se zachází s elektronickou pokladnou, pak zřejmě usoudil, že už jsme toho spolu zažili dost a navrhl mi drze tykání.“My jsme asi tak stejně staří ne?“

S hrůzou jsem dodatečně zjistila, že je to pravda.

V polední pauze potom skočil pro láhev, a seznamování se protáhlo do pozdních nočních hodin.Ráno jsem se probudila na posteli Jackie-bříza masiv.

V hlavě se mi kromě neurčitého bušení ozývaly útržky Valčíčku a Frankie Dlouhána.

Posadila jsem se a přitáhla si červený pléd fleece blíže k holému tělu. Na noc se topení vypíná.

František se zjevil ve dveřích, a mžoural na mě přes svá nedvědí skla.

-Ještě jsem ti zapoměl říct, že miluju Francii-

Od té doby se náš vztah dostal do standartních pracovních kolejí, i když v poslední době, se na mě
občas zvláštně dívá..-možná nějaká druhá míza, nebo mu to staromládenectví už leze na mozek.

Vrchol všeho-včera přišel slavnostně s tím, že už jsem u firmy deset let a při této příležitosti se mi rozhodl jako zvláštní prémii za věrnost věnovat romantický víkend do Paříže pro dvě osoby.
Pro dvě!

Možná bych měla použít jeden inzerátů, které mi maminka vystřihuje z různých tiskovin a
schovává do kredence pod cukřenku. Dělá to vytrvale už asi sedm let.
Já se jí skoro stejně dlouho snažím vysvětlit, že pomocí papírových inzerátů se dnes seznamují
jenom lidé s blikajícím nápisem „loser“ na čele.

Na internetu to taky není ovšem žádná sláva, zvlášť v poslední době-myslím tím zhruba poslední dva tři roky, které mi ostatně tak nějak splývají dohromady.
. Připadá mi, že jsem se dostala do nějakého časového paradoxu . Einstein tvrdí , že čas je jenom iluze, asi na tom něco bude.připadá mi,že to můžou být tak dva měsíce, cojsem uklidila vánoční výzdobu se soby z výlohy do krabic ve skladu, a dnes František od rána znervozňuje tím, že se snaží sestavit stojan k našemu umělohmotnému vánočnímu stromku, který vždycky stojí před vchodem už tak od půlky listopadu. Nemám ho ráda, myslím ten stromek , samozřejmě.

Dráty se musí táhnout přes celou prodejnu k zásuvce a já o ně pravidelně zakopávám. Františkovi se to ještě nikdy nestalo, žádnému se zákazníků taky ne, jenom mě. Většinou vytrhnu dráty ze zdi a elektrické lucerničky na naší venkovní okrase pohasnou. Než to dá František zase do pořádku.

Je to zlatíčko.

Co se týká Michala, toho manželka určitě se mnou na výlet do Paříže nepustí.

Michal je člověk se kterým posledních pět le vstávám i usínám. Samozřejmě virtuálně, ve skutečnosti je pro mě vzdálený jako nějaká celebrita a náš vztah je z 95 procent platonický.

Těch zbývajících pět procent a naděje, že se poměr časem obrátí, mě drží při životě

Ještě je tu možnost jet sama, ale to už si můžu rovnou naplánovat skok z Eiffelovky.
Dnes měl šéf celý den zasněný nepřítomný pohled a pobrukoval si „Bon Soir Mademoiselle
Paris“
-Tak už víš , s kým pojedeš?- zeptá se mě zničehonic před krámem po prvním šluku.
Nepředstavuje si snad nakonec že by tím štastným měl být on,vyděsila jsem se.
Projíždějící náklaďák mi dal chvilku času na rozmyšlenou.
-Asi s maminkou- řekla jsem nakonec první věc , která mě napadla.

-Koupila jsem vám zájezd do Paříže-oznámila jsem matce při příští návštěvě.

-Budete mít výročí svatby, tak ať si to trochu užijete-

-To budeme divila se matka, ale až za půl roku..-

.Teď jsou akční slevy, -opáčila jsem.Na to máti vždycky slyšela.
–A co táta, ptala ses ho jestli bude chtít s tebou vůbec jet?-napadlo mě.
–Bude.- Opáčila striktně matka.

Otec většinou neměl na výběr.
Skutečný původ poukazu jsem zbaběle zamlčela. Aspoň se mi po dlouhé době podařilo udělat rodičům něčím radost.Svatba by ovšem tento účel splnila bezpochyby líp.

Doufala jsem,opět marně ,že tentokrát toto téma nebude programu .

Máti vzala nějaký leták připnutý kancelářskou sponkou ke kalendáři a položila ho významně

přede mě na stůl.-C o zase máš,-povzdychla jsem si v neblahém tušení

-Rychloseznamka -opáčila lakonicky máti.Měla bys tam jít, za to nic nedáš.Teda jenom dvě stovky.-

Bez pokusu o planou diskusi jsem sbalila leták s nabídkou do kabelky.

-Takže si to s tátou užijte-rozloučila jsem se
-Ale stejně by mě víc těšilo, kdybys jela do Paříže ty a my s tátou hlídali doma vnoučata!-,
zchladila mě matka..
Člověk se nezavděčí.
-SLindou se scházíme tradičně každý čtvrtek v Metru.
Linda učí na zdejší základce matematiku. Na
stejné základce , kterou jsme všechny tři před více než čtvrt stoletím absolvovaly.
V deváté třídě jsme si slíbily, že se nikdy nerozejdeme. A tak se taky stalo.
Dobře nám tak.
Linda taky tráví spoustu času na Novinkách CZ a ráda se dělí o nejrůznější zajímavosti a kuriozity.

Mezi samičkami makaků existují prý takzvané omega samice, které nejsou geneticky určeny k zachování rodu ale spíš k takovému dalo by se říct obveselení. Zjistilo se že tyto samičky vylučují jak uvolňují feromony přitahující samce, jejichž samičky jsou momentálně zaneprázdněny třeba péčí o mláďata, nebo slouží jako
náhradní objekt, jestliže samice z nějakého důvodu dočasně samce zavrhne.Ostatní samice většinou omegy tolerují. Protože v hiearchii společenství se jim cítí nadřazeny, nemají pocit ohrožení ani potřebu s nimi soupeřit.
Zajímavé-poznamenala jsem a čichla si nenápadně k podpaží. Možná by mi pomohlo , kdybych ty zatracené chemické signály přebila nějakým těžkým kalibrem. Polskou kolínskou , možná?

-Tamhle ti sedí. - zabručel můj šéf jaksiublíženě, sotva jsem přišla ráno do práce.
. Na Františkův minimalistický slovní projev jsem si za ta léta už zvykla..
Vzápětí jsem spatřila Michala sedícího na zahradní houpačce Erika, zabraného do katalogu aktuálních slev. Vypadal jako vždy tak úžasně, že by mohl zfleku pozovat na jeho titulní straně.Zahradní houpačky by se staly podle mě bleskově nedostatkovým zbožím.
Přisedla jsem si k němu, Františekněco nevrle zamumlal a zmizel v kanceláři.
-Tak copak takhle poránu? -lehce jsem se zhoupla v bocích-tipuju že potřebuješ akutně plastovou židli nebo nebo stojan na podložky pod sklenice? Taky máme v akci skvělé povlečení s motivem Ferrari?-
Ne¨, Aduš, potřebuju tebe, pojď se za mnou posadit-upřel na mě své modrozelené oči-ten pohled dokázal obyčejně snížit moji teplotu tání na fyzikálně zcela nepravděpodobnou hodnotu. Dokonce i na fotce kterou nosím v peněžence, natož teď , když jsme seděli bok po boku na zahradní houpačce a jeho stehno se dotýkalo mé holé kůže-nosím v práci úplně kratinkou sukni-dávám si ještě tak rok a půl, než si začnu vzhledem k věku připadat trapně.

-Rád bych se k tobě nastěhoval,..

-Polkla jsem a dělala jakoby se mě to ani netýkalo.

Jestli se moje feromony náhodou nezbláznily a nezačaly
vysílat opačné biologické signály než doposud.?

-Abych ti to vysvětlil. Včera jsme se s Edit pohádali. Nevím co to mělo znamenat, ale už odvčerejška jí volala na mobil nějaká ženská a sháněla se po mě. Už to bylo peklo a výslechy, znáš ji, co dokáže. No a na dovršení všeho večer v půl osmé někdo zvoní, jdu otevřít, Edit samozřejmě v závěsu za mnou . Za dveřmi divná ženská, myslím že celkem mladá, nastříkaná nějakým parfémem, na chodbě byla skoro tma , ani jsem nemohl posoudit, jestli ji odněkud znám nebo ne. Jenom jsem si všiml, že měla klobouk.. A že prý Míšo, proč se mi neozveš, už tři dni tě sháním…nebereš mi telefony..-rozumíš, ta ženská byla asi blázen nebo psychopat, nikdy v životě jsem ji neviděl, ale vysvětluj to Editě . Dnes ráno odjela ke tchyni do Hradce. Že prý „musí o nás dvou přemýšlet“. Z toho si moc hlavu nedělám, to už udělala několikrát, a vždycky se za pár dní vrátí. Dávám jí tak týden.

-A co já s tím?-otázala jsem se tak lhostejně, jak jen to šlo.

-Problém je v tom, že já nedokážu být sám. Všechno na mě doma padá. Napadlo mě, jestli bych nemohl být těch pár dní u tebe, než se to zase srovná?-

Láska neexistuje, existují jen feromony, a ty v mém případě pracují vždycky proti mě.
Zase mám být náhradní samičkou pro dočasně zavrženého samečka? A to jsem si asi pět minut
myslela, že se dějí zázraky.
Adriana jako záskok na dobu určitou, to jsem já. Na trvalý pracovní poměr s benefity a sociálními jistotami jsou tu jiní.
Šla jsem radši vybalovat zboží.. Pohled na novou zásilku srdíčkových valentinských
polštářů mě sentimentálně rozlítostnil.

Večer Sára objednala u baru láhev Metaxy .
-Na radostné stáří-pozdvihla jsem skleničku
-Aby bylo-usmála se smutně Linda .
Když jsem něco po půlnoci vystupoval z taxíku u domu, odlepila se od vchodových dveří povědomá postava s velkou cestovní taškou přes rameno.
-Tak pojd, povzdychla jsem si a odemkla-Doufám že to bude jenom na těch pár dní řeknu
jakoby nic , ale srdce se mi roztiká jako Geigerův počítač v Černobylu,protože ve skutečnosti
si samozřejmě nepřeju nic jiného, než aby to bylo navždy.Aby jednoho dne svým typicky patetickým způsobem prohlásil, že zůstává navždy se mnou a Editka at se postará sama o sebe.
Ve skutečnosti jsem se tetelila blahem, že moje garsonka, pojme aspoň dočasně zase jednou tohoto chlapíka, který už mě
stál už hodně bezesných nocí.
-Nemáš hlad?- dělám jako by nic a nemůžu se odtrhnout od toho jeho úžasného profilu.
-Ani ne, spíš bych si šel lehnout..-zabloudil zrakem k mému napůl rozestlanému dvojlůžku.
Metaxa ještě nevyprchala, a vypadalo to, že tento večer neskončí zas tak špatně. Nesmím si to
zkazit. Tvářím se, jako by mě to nesmírně obtěžovala a vytahuji z peřináče další sadu lůžkovin.
Někdo zvoní. Nebýt jedna hodina v noci, mohl by to být například kamelot s letáky, , nebo paní s nejnovějším vydáním Strážné Věže. Můj zvonek je bohužel první vlevo nahoře, což mi dává pochybné privilegium pouštět podobné lidi elektrickým vrátným do domu.
-Prosím?- -Haló-zařvu ještě jednou a praštím sluchátkem domovního telefonu.Pak mi to nedá a jdu se podívat
z okna.
-Pojd se podívat.-zavolám Michala. -Na tu ženskou..-
Přistoupí k oknu a obejme mě lehce kolem ramen. Připadá mi ,že jeho ruka má zápalnou teplotu.
Sledujeme odcházející ženskou siluetu v bundě z kožešinkou a fakt zvláštním klobouku.

-Možná jsem blázen,ale trošku mi vzdáleně připomínátu ženskou , co mi udělala doma ten malér-
-Potmě a zezadu- -Ty máš asi dobré noční vidění,
viď!-
Podívá se na mě svým mrazícím pohledem.
-Potmě a zezadu. Sám bych to, pusinko, lépe nevyjádřil...-
Dále měl večer standartní průběh,stejně jako další dva následující.

Třetího dne zazvonil zvonek a Michal se div nepřerazil o proutěný konferenční stolek, jak běžel otevřít.

To není fér-chtělo se mi řvát.Řeklo se týden!
-Děkuji, že jste se mi postarala o manžela-usmála se Edita. Její pohled mě zařazoval nekompromisně někam mezi nedotknutelné a nějak jsem se tomu nedokázala postavit, protože moje sebevědomí se právě scvrklo do malé kuličky.

To se mi stává vždycky.
Celou dobu, než si pro Michala přišla majitelka, jsem si připadala jako člověk z toho filmu, který
padá z třicátého patra a ve čtrnáctým si říká-ještě je to dobrý! Celé dva dny toho euforického letu jsem ale věděla , že pád je nevyhnutelný.Každou hodinu, každou minutu těch necelých tří dní..

Přesto jsem ale celou dobu doufala že se něco stane, co pádu zabrání.
Některé typy žen mají pro muže neodolatelnou přitažlivost kterou nedokážu dost dobře
pochopit.Asi nemám tu správnou hormonální výbavu.V každém případě se chci v příštím životě
narodit jako blond anorektička . , budu náladová a hysterická a každý chlap bude bažit po tom , aby si mě nastěhoval domů, pečoval o mě a chránil mě. Jsem přece tak křehká a citlivá!
Potkala jsem v životě takových týpků několik, a fakt je, že taková sexy příjemně zaoblená
nekonfliktní tmavovláska proti nim nemá šanci. Chlap jsou asi převážně masochisti.
Nebo pitomci.
Dívala jsem se za nimi z okna ,a vnitřnosti se mi svíjely jako prádlo ve ždímačce.Cupitala vedle něj na
svých deseticentimetrových podpatcích , které prý ženy nosí aby měly nestabilní chůzi a vyvolaly v
mužích ochranitelský reflex.
Možná někde dělám chybu.
Nasedli do své rodinné felicie, Michal hodil tašku na zadní sedadlo a odjeli směrem ke své bytové jednotce.Vzhledem k tomu, že Michal neřídil, čekala jsem, že se aspoň otočí. Ale vypadalo to, že už je myšlenkami jinde, Edit do něj něco hustila a on snaživě přikyvoval.

Existuje málo depresivnějších věcí než nedělní odpoledne. Zvlášť když počasí vytrvale ignoruje vánoční výzdobu a předvádí rozplizlé předjarní počasí., a předjaří na mě odjakživa působí umrtvujícím dojmem. Celý okolní svět se třeskutě raduje z jarního sluníčka a mě se z toho vzduchu a tajícího rozbředlého sněhu a vůně hlíny připomínající čerstvý hrob chce umřít, vlastně ani to ne, protože kdo by si pro svůj odchod z tohoto světa vybral zrovna takové období.
Po mé životní lásce zbyl jen závan kolínské v koupelně a představa, jak si to doma všechno vysvětlují a usmiřují se. Jak s něčím takovýmt rozumně naložit?

Cítila jsem se absolutně sejmutá. Tupé prázdno uvnitř hlavy.

Jak dlouho asi tak trvá, než se osamělá žena stane alkoholičkou?

Ráno jsem se rozhodla nasadit terapii, které říkám „ožralý milionář“, a vyrazila jsem do hypermarketu. Je to dobrý způsob, jak si vyčistit hlavu i platební kartu.

V hypermarketu byla v tuto dobu spousta rodin, které se sem vydaly světit svůj sváteční den Pánové se tvářili mírně otráveně, dámy si neustále něco zkoušely a sháněly rozběhané
děti. Procházela jsem se mezi nimi poněkud bezprizorně. Hlavou se mi letmo mihne představa Michala na místě některého z otců rodiny, kterou hned zatlačím hluboko do mozku. Jsem v rekonvalescenci po psychické bouračce a podobné představy jsou pro mě něco jako černá díra, kolem níž je třeba chodit velmi, velmi opatrně.
Koupila jsem si dvě kabelky, jednu elegantní a jednu sportovní, kořeněný parfém, tři knihy, z toho jeden bestseler,který jsem si chtěla už dávno přečíst, ale v místní knihovně ho neměli, potom jsem si zašla na menu do zdejší restaurace včetně mojita na závěr. Poté zafungoval jako obvykle můj finanční pud sebezáchovy a proměnila jsem se opět ve střední třídu. Ne že by mi to nějak zvláčť pomohlo, ale trochu líp mi bylo,moje mysl byla přinucena zabývat se přece jenom spíš stavem konta než duševními traumaty.

Vydala jsem se k východu, s vědomím, že dnes už mě zřejmě nic mimořádného nepotká.
-Tak jak se mamince líbilo pod eiffelovkou? Zamrkal na mě po ránu František.
-Hezký klobouček! Pařížská móda?--
Podívala jsem se na svůj odraz v zrcadlové skříni .Nevypadal zle.

-No víš..-ono ani..-

Mezi řečí jsem si ivšem sundala svůj nový fialový klobouk a položila na stolek.
Najednou jsem si v zrcadle připadala poněkud urousaně.
-Vlastně jsem nikde nebyla, dal jsem poukaz našim, měli výročí, -dokončila jsem unaveně větu
a připjala si jmenovku.
Opravdu nechápu co mě včera při odchodu z nákupní galerie přimělo zastavit se u pultu s klobouky,když takové věci vůbec nenosím ,jenom když hodně mrzne, halím se do plédu aby mi neumrzly uši. Nevím co je to přesně „kloboukový typ“, já to asi nebudu, i když celý život toužím po tom, chodit v elegantním kloboučku.
Vyzkoušela jsem si před trojdílným zrcadlem několik klobouků, docela se mi zamlouval jeden
asymetricky tvarovaný, který snad musí slušet každému, ovšem když jsem si ho nasadila já,
připadala jsem si jako houba, kterou nějaký neekologicky smýšlející turista z jedné strany
dosti nešetrně nakopl.

Klobouk je vůbec zvláštní věc. Připadá mi že do sebe nějak nasává osobnost svého nositele a ušlápnutá chudinka bude v klobouku vypadat ještě ušlápnutější, zatím co frajer kloboukem znásobí svoje frajerství. Pohled do zrcadla mě v této teorii nekompromisně utvrzoval.

Už několik desítek let doufám,že si jednoho dne nasadím klobouk a budu si rázem připadat podle svých představ-záhadná, sebevědomá.. -nebo tak nějak.

Zkouším to při různých příležitostech, ale zatím se to nezlomilo.
Skepticky jsem se chvilku pozorovala, načež jsem si všimla, že tak nečiním sama, ale za zády
se mi odněkud vynořila prodavačka, které jsem si předtím nevšimla.
Kdyby se zeptala _Můžu vám nějak pomoci?-osvědčený způsob, jak odehnat nerozhodného zákazníka-pravděpodobně bych sundala klobouk, něco
zamumlala -jen se dívám-a odešla.

. Naše oči se střetly v ploše zrcadla.
Přistoupila ke mně.

Narovnala mi ramena jemně dozadu. Zvedla mi bradu. Přitom se mi stále díval
takovým zvláštním způsobem do očí. Obestřel mě závan jejího parfemu. Chanel?

. Ustoupila jsem trochu v rozpacích o krok dozadu.

Svou osobní bublinu rezervuji pro jiné lidi než prodavačky v nákupním centru.
Posunula klobouk ještě trochu na stranu.
-Myslete na to co jste chcete být nebo jste kdy chtěla být..kdybyste tím nikdy nebyla, může se stát, že to bude, jako byste byla.-

Co to mele,zmateně jsem zírala do zrcadla a kromě toho, že jsem se moc nechytala, zdálo se mi , že je něco jinak. Takové situace zažívám někdy ve snu.

Chvíli jsem si připadala , že klobouk by pro mě přece jenom nemusel být zakázaná věc.
.
.To už je lepší-vydechla prodavačka-ale jale možná že bych pro vás měla ještě něco lepšího.
Sáhla do regálu a vytáhla kulatou krabici .
_Zkuste tohle-
Odklopila víko a obě jsme chvilku hleděly na zcela úděsný fialový klobouk, který ležel uvnitř.
To snad ani ne-uchichtla jsem se rozpačitě-ale nebyla jsem nějak schopna zabránit tomu, aby mi ho začala ta divná osoba aranžovat na hlavě.
-Opravdu vám sluší-

Připadal jsem si, jako by někdo nafukoval mé sebevědomí jako skákací hrad.
Musela jsem konstatovat, že má pravdu.

Démona je prý nutno nazvat jménem, aby odešel.
Až jednou poznám jméno toho svého, snad se ho navždy zbavím.
Linda se naučila vykládat tarorové karty. Byla jsemk tomuto jejím novému koníčku nejdřív dost
skeptická. Líbily se mi ale obrázky na nich i jejich symbolika.
Sešly jsme se tentokrát na restaurační zahrádce.zahrádce. Když nám přinesli dvakrát Bloody Mary, Linda vztáhla balíček ještě
neohmatanych karet.
Rozložiila je po kulatém stolku.
-Základní poučení: Temná noc duše je moment pravdy, hrůzy a údivu.- Nalistovala Linda v
příručce, kterou dostala zároveň s kartami. -To je pro tebe moc intelektuální, zkusíme něco
ohledně chlapů..-
-Počkej, jak to bylo- zvláštní slova mě zaujala,ale Linda nebyla k zastavení. -Sejmi levou
rukou...tak, tady máme..super
karta Zamilovaný! Mrkneme na to-listovala v příručce.
-Zamilovaný muž na této kartě představuje určité dilema, kterou z dam, mezi nimiž stojí vlastně
upřednostnit. Tu která je oděná a představuje duchovní hodnoty, nebo tu, která je nahá a
zastupuje hodnoty materiální a pomíjivé. Je to karta dilematu, nerozhodnosti, ale i přání, tužeb,
lásky, romantických vztahů, harmonie i disharmonie a osobních zkoušek. -

-Jo, já budu asi ta oděná. Nicméně obávám se, že Michal žádné dilema nemá. Zcela zřetelně preferuje
nahou Editu s těmi materiálními pomíjivymi hodnotami-povzdechla jsem si.
-Já ,oblečená intelektuálka jsem pro něj jenom taková výplň volného času-
-Třeba bude nakonec všechno jinak, znáš to arabské přísloví-do chlapů a do melounu nevidíš-
-Fakt jo? To Arabi říkají?-
-jasně,četla jsem to na Novinkách cz.
Zdálo se mi,že jsem v protější výloze zahlédla odraz nějaké ženské ve fialovém klobouku. Rychle
jsem se otočila, ale pokud tam někdo takovy byl, už se vmísil do davu.
Připomělo mi to můj novy klobouk, který momentálně odpočíval v krabici doma ve skříni.Přesto se mi pojednou vybavil ten pocity, který ve mně probouzel. Pocity, které pro mě
byly něčím úplně novým. Například takové matné ,ještě zcela neurčité tušení,že kdybych
chtěla,kdybych opravdu chtěla..
-Seš si jistá že víš co chceš?-ozvalo se za mnou.
Dobrá otázka, měla jsem na jazyku a otočila jsem se za hlasem.
Otázka patřila holce v růžovém tílku, která zřejmě řešil nějaky spor s pokérovanym svalovcem
se zlatym řetězem kolem krku.
- Možná že ano-řekla jsem si tiše.
Už jsem ti to chtéla
dávno říct, jak mě s tím M. štveš..ženatý chlap je jednou ženaty a žádná cizí ženská se do něho
nemá co navážet...-pravila striktně Linda při jednom našem setkání.
V kontextu jejího života je Lindino spravedlivé rozhořčení zcela pochopitelné.
Těžko bude shovívavá k milenkám ženatých chlapů, kdzž ji samotnou jedna taková
připravila o manžela i luxusní byt v centru a teď tráví zahořklé večery v panelákové garsonce,
kterou dostala jako odstupné. Za byt. Za ztrátu manžela nedostala nic.

Dlouhou dobu doufala,

že je to nějaký dočasný úlet a že se přece ten její chlap musí jednou vzpamatovat, nebo že se jí to celé jenom zdá.

Noční můra ale nechtěla zmizet. Stejně tak nehodlala zmizet ta slečna z jejich krásného v bytu, kam se hned další den nastěhovala.

Linda si ustlala v obýváku, zatnula zuby s odhodláním vydržet.

Po několika měsících společného soužití aztratila nervy

a vyklidila pole.

Linda si myslí, že za krádež manžela by měla být aspoň podmínka, Je prý chyba, že trestní zákoník
některé zločiny opomíjí.
– Prosím tě nech toho.Dobře víš, že já jsem byla první a správně měl být ženaty se mnou.
Byla to pravda. Kdzž jsme se na tom mejdanu s Míšou seznámili, témě okamžitě jsme z
začali plánovat společnź život a nikdy by y toho nesešlo, kdyby se mezi nás nevmáčkla
krysa Editka se svými deseticentimetrovymi podpatky a potřebou péče a ochrany.
„já zůstala němá stát“, zpívá se v té písni a bylo to přesně tak Během měsíce následovalv
rychlém sledu omluvy dopis a svatba-ovšem že ne se mnou.
Když se M stačil vzpamatovat z víru událostí , bylo už pozdě.
Od té doby jsme se čas od času vídali, určitou dobu dokonce M. uvažoval o tom, že
se rozvede, ale Edita vždycky jakoby něco vytušila svou krysí intuicí a přitáhla řetěz.
Jednou ji odvezli houkající sanitkou s nějakym srdečním kolapsem a M vysedával hodiny
u jejího lůžka, než absolvovala všechna vyšetření a zjistilo se, že jí vlastně nic není.
– Asi nějaká nervová slabost, Možná bych se jí měl teď trochu víc věnovat-pravil M .
provinile.
Tenkrát jsem poprvé v životě vypila sama půl litru Metaxy. Následky byly strašlivé.
Jediné pozitivum, které z tohoto incidentu vyplynulo bylo to, že od teď se o Metaxu zásadně
dělím s kamarádkami.

O co jsem se dnes ale s Lindou nerozdělila, byl zbrusu nový pocit, který semi zničehonic vynořil v hlavě, a částečně vytlačil diktaturu beznaděje, která v ní doposud vládla..
Nemám opravdu představu, jak to udělám, ani tu sebemenší ale mé odhodlání je nepopsatelně pevné.Ještě nikdy jsem nic podobného nezažila. Připadám si jako splasklá plastová hračka,kterou někdo začal konečně nafukovat, a beztvará hromádka mého sebevědomí začíná nabývat konečně zcela konkrétní pevné tvary.

Nemyslím si, že by tom hrála až takovou roli divná prodavačka, která mi vnutila tu fialovou hrůzu, prvda ale je že od navštěvy hypermarketu se datuje absolutní pocit jistoty, že dokážu aby¨se Michal ke mě vrátil. Napořád.

-Tak na radostné stáří!-pozvedám sklenici s naším tradičním přípitkem a do mého hlasu vmísí zcela nepozorovatelné zrnko naděje.
-Aby bylo-

Odcházím nezvykle svižným krokem domů
-Bon soár madmazel Paris...-huláká pouliční kytarista. Na okamžik se naše oči setkají.
Vysypu mu do klobouku vybledle fialové barvy všechny drobné z peněženky.

Včera odpoledne mi připadalovšechno snadné, ale dnešní ráno se podobalo vystřízlivění po
bujarém večírku.

Sedím na balkoně, zírám do korun stromů a čekám na záchytnou myšlenku, která na sebe nenechá dlouho čekat.
Nabourat se někomu do e-mailové schránky není tak těžké jak by se zdálo. Člověk nemusí být
zrovna hacker, zvlášť když krysa Edita trpí zřejmě představou že když si dá jako kontrolní otázku při
zapomenutém hesle jméno matky za svobodna, nikoho na našem maloměstě ani ve snu
nenapadne že její matka prodává v trafice na náměstí a za svobodna byla Horáková.
Během několika minut jsem obdržela náhradní heslo.
Probírám se se zájmem její poštou. Hromadné slevy, elektronické vyúčtování..., zajímavé pozvánka
na tŕíní sraz. V úterý, v salonku naší oblíbené putyky Metro.Zaznamenávám do paměti.
Pozvánka na pracovní pohovor-vypadá to na dobrý džob! OMLOUVÁM SE? ALE MUSÍM NASI SCHUZKU ZRUSIT
SÁZAVSKÁ. E-mail letí eterem.
Ještě zpráva do současného zaměstnání-Váženy pane řediteli, příští středu si beru volnoi
za účelem výběrového řízení na pozici u konkurenční firmy.
To víš ty prevíte, nabízej mi tam víc.! To už jsem možná trochu
přehnala,mačkám rychle back space.
Ještě vzkaz Michalovi: Zlato, rozhodně mě dnes nevyzvedávej v práci! Jdu na pracovní oběd s kolegou.
Tak,Editko to je zatím jenom jenom malá ochutnávka.
Mé pocity jsou prapodivným mixem zadostiučení s takovou zvlaštní kovovou příchutí ,jako že něco není úplně košer.
To ale brzy rozdýchám, protože jsem evidentně v právu a nikdo na světě ani v žádném z vesmírů mi nezabrání vzít život do vlastních rukou.

Odoledne jsem zašla do prodejny a náměstí, a s těžkým srdcem investovala několik tisíc
do mobilního telefonu stejné značky jako má krysa Edita.
Bar Metaxa se stal v posledních pěti letech mým druhým domovem.

Dnes sedím na zbytečně vysoké barové židličce a upíjím už třetí kokteil Sunny Days s dvěma barevnými brčky.

Nenapadá mě zatím žádný způsob, jak nenápadně vyměnit dva stejné mobily.

Mám výhled na stolek s červeně čalouněnou rohovou lavicí, kde obvykle s děvčaty sedáváme, dnes je obsazený,sedí tam párek nějakých starších manželů s lahví šampaňského před sebou.

Za sleněnými lítačkami v salonku je ovšem poněkud veseleji. Sraz ze střední školy po dvaceti letech,teď zřejmě nastala ta část, kdy každý z bývalých spolužáků líčí ostatním svoje životní peripetie. Napínám trochu sluch, jestli už náhodou nepřišla na řadu Krysa, ale nemůžu to v tom veselém hlaholu rozlišit. Nicméně pokaždé když číčník rozrazí dveře s nějakou objednávkou,zahlédnu na několik vteřin vysmátou krysu, která sedí bůhvíproč na čestném místě hned vedle třídní profesorky. Nemůžu si nepovšimnout mobilu, který má položený hned vedle skleničky s pitím. Co kdyby volal manžel, ne? Dloubne mě trochu žárlivě ve slinivce.

Z kuchyně se line lehký pach přepáleného oleje z friťáku. Dostávám hlad, dala bych si dejme tomu něco s hranolkami.

Vedlejší židlička hostí nějakého chlápka se skelným zrakem a umaštěnými kudrnami. Palec pravé ruky má zafačovaný.Předpokládám, že tak do pěti minut začne navazovat konverzaci.

-Slečno, nebo paní..-můžu se vás na něco zeptat?-

.-Jestli se chcete zeptat, proč jsem tak smutná, tak proto, že mi zdražili krmení pro křečky.Jestli potřebujete vědět,odkud se známe, tak neznáme..-

-To ne, tto bych si nedovolil, paninko, jen jsem vás chtěl o něco poprosit. Nepůjčila byste mi stovku?-

Něco mě napadlo.-Klidně dvě-prohlásila jsem-a nemusíte mi je vracet.-pokud to dobře provedete.

Předala jsem mu s mírnými obavami o její osud zbrusu novou Nokiu a sledovala, jak se vrávoravým krokem blíží k salonku. Další průběh událostí jsem neviděla, ale reakce společnosti, které jsem mohla zaslechnout, neodpovídaly radostnému vítání dalšího spolužáka.

Za chvíli vyběhl Jindra Mareš, kterého dobře znám ze školy a sháněl číšníka, aby toho ožalého pobudu okamžitě vyhodil Mezi lítačkami jsem ho na okamžik zahlédla, jak leží rozplácnutý na stole naproti Kryse, která se štítivě odtahuje, ještě jsem zahlédla převrženou skleničku. Doufám, jenom, že aperitiv nenateče do mobilu a nezničí ho.

Můj pobuda se zatím odpotácel ven , ještě dřív, než mohl být vyveden, jakmile prošel lítačkami, jeho krok se stal jistější.Přistoupil těsně ke mně a strčil mi do ruky krysí mobil.-Ty dvě sta-zafuněl mi do obličeje. Ráda jsem mu je dala a nechala ho svému osudu /který mu připravil pro následující chvíle pouze to, , že byl o ony dvě stovky skásnut obsluhou a vykázán ven do tmavé noci/

Rozhodla jsem se odměnit za dobrou práci ještě jedním Sunny Days.

Podívejme se, kdo to sem kráčí. Krysa se rozhodla použít toalety v suterénu. Vedou tam poměrně příkré schody. Má červené lodičky na vysokém podpatku a červenou kabelku. Buď má své dny, nebo má obavu, že bez kabelky by její outfit po cestě na WC nebyl dokonalý. Nebo si chce jenom přepudrovat svůj krysí ksichtík.Zahlédla mě .

-Dej si pozor, osamělé ženy prý snadno propadají alkoholismu-poznamenala starostlivě.
Krysy mi udělují lekce o zdravém životním stylu. Úžasné.
Tvářím se melancholicky, abych dostála své roli, ale uvnitř je mi veselo. Zvlášť když můžu pozorovat, jak se Kryse po cestě do suterénu zvrtne jeden podpatek a málem se zřítí do hlubin.

Získat Michalův mobil bylo trochu obtížnější, ale jak se nakonec ukázalo, nikoliv nemožné. I když to obnášelo předstírání fiktivního problému spadajícího do působnosti odboru,kde Michal pracoval-ten úžasný člověk mařil svůj šarm řešením otázek poplatků za komunální odpad!-
posléze jeho náhlé opuštění kanceláře za účelem nečekané návštěvy na vrátnici /zařídila po menším přemlouvání Linda/ a převzetí mého případu kolegyní od vedlejšího stolu.
Když mi bylo vysvětleno, že nedoplatek za uplynulé období byl vypočítán správně a s mnoha
omluvami jsem oppouštěla kancelář, hřála mě v kapse další Nokia a na Michalově stole
se s nevinným výrazem, dá -li se to o mobilu říct, povalovalo její dvojče.
O půl hodiny později jsem seděla v křesle a zírala na dvě stejné Nokie před sebou.
Stály jste mě půlku platu, tak ukažte co umíte.


Pomalu beru Michalův mobil a píšu:

Lásko má, nevěřil bych že na kancelářském stole se dají zažít takové věci!
Nedvedeš si představit, jak se zítra těším do práce!!!

SMS omylem odeslaná na špatné číslo-jak banální zápletka! Uchichtávám se pro sebe
a odesílám zprávu na nový Krysí mobil.
Doufám, že se mi podaří nadělat dostatečnou paseku v jejich vztazích dřív, než oba přijdou na to ,
že mají sice stejnou značku telefonu , ale číslo se jim záhadně změnilo.


Původní Michalův mobil leží přede mnou. Nová zpráva na sebe nenechá dlouho čekat.
Myslym, miláčku,že bychom si měli promluvit.

To jo, Editko promluvíme si.,usmívám se a odepisuji:


Nezlob se, ale ne. Myslím že není o čem. Rozhodl jsem se, že se odstěhuju.

Nechám v tom krysičku chvilku podusit a píšu z Editina mobilu Michalovi:
Miláčku už dlouho se ti to chystám říct. My dva už spolu nemáme nic společného.
Nemám odvahu ti to říct do očí, ale chtěla bych začít nový život někým jiným.
Začínám se v tom trochu ztrácet.

Linda věří jedině tarotu.
-Vidím solidního muže středních let, který k tobě zaplane láskou, musíš jenom odstranit překážku , která stojí mezi vámi.-
-Jasně, Editku odstraním snadno, už se na tom pracuje.-protáhnu se a nahlédnu do rozložených karet
.Co znamená ten barák? Ten jako vyvdám? Michal má jenom byt...
-T o je zřícená věž-znamená zmaření všech plánů-ale pozor-následuje nový začátek!
-Nedělej mi v hlavě ještě větší zmatek než mám a radši něco nalej! |Shrnu karty na jednu hromádku.
-Nechceš vyložit ještě na ten nový začátek? -láká mě Linda-
-Ne díky, radši budu plynule pokračovat ve stávajících intrikách- nový začátek bude až s Michalem-doufám že už brzy.-


Zřícení věže na sebe nenechalo čekat dlouho.
V pátek odpoledne jsem potkala na náměstí Editku zavěšenou do Michala, byli ve skvělém rozpoložení a něco si povídali.
Když mě zahlédli, už z dálky na mě mávali a nadšeně mi líčili, jako bych byla nějaký rodinný přítel nebo co, jak měli manželskou krizi kvůli nějakému nedorozumění s mobily, ale pak se sladce usmířili a je to lepší než předtím, v sobotu letí do Paříže slavit výročí sňatku.
Že jste neřekli dřív, měla jsem dva zbytečné poukazy-chtělo se mi říct. Ale neřekla jsem nic. Měla jsem poněkd stažené hrdlo.
Aspoň jsem to zkusila.


Dvě letenky do Paříže leží v maminčině kuchyni na stole, jak se říká, jako němé vykřičníky.
Ve filmu pro pamětníky by s máti možná utírala oči cípem zástěry, ale tričko z tržnice takovým patetickým gestům zrovna nenahrává.
-Nikam neletíme.Jestli chceš vědět proč, zeptej se svého otce,-

Mlčím, a nechám matku lamentovat. Ze zkušenosti vím, že je to nejlepší způsob, jak se konečně něco dovědět
Pochopila jsem, že se jedná o nějaký jednorázový otcův úlet
se paní Zlámalovou, rozenou Horákovou.
Mou mysl v současné době dostatečně zaměstnává její povedená dcerka.
-Však v Paříži si to všechno vyjasníte ne?-
-To zrovna. Já s tím starým bláznem nikam nepoletím. Nebudu se celou dobu dívat na jeho provinilý obličej . Na to už nemám nervy. Jsi hodná Adinko, že jsi nám dala ten dárek , ale vem si to a udělějte si hezký víkend třeba s Lindou-když už nemášmanžela ani přítele-opět imaginární zástěra, matka ke mně přisunula oba poukazy-jenom leť , Adinko do té Paříže,
beztak co z toho života máš..-Nechápu dost dobře matčinu potřebu chovat se a mluvit jako prvorepubliková matinka. Kvůli její zálibě ve filmech pro pamětníky slyším také na jméno Adina.

Nicméně mám zase v ruce ty dva zatracené poukazy-s jedním rozdílem-začínám maličko, docela nepatrně sladce tušit, s kým bych mohla příští týden stát pod Eiffelovkou..
Nechci to ale zakřiknout.

Když něco doopravdy chcete, všechny síly vesmíru se spojí, aby vám pomohly



- Jsem pevně rozhodnutá. Přísahám , že použiju jakýchkoliv prostředků na nebi i na zemi, nebo třeba v pekle abych Michala dostala ze Krysiných spárů.-

-Ty seš tím chlapem úplně posedlá, kroutí hlavou Linda.-Copak je jediný na světě?-
-Pro mě jo- odpovídám rezolutně.
-Není dobré chtít něco za každou cenu, vzpomeň si, jak dopadla ta dívčina ve Svatebních košilích od Erbena-a to z toho vyvázla ještě celkem dobře.

Poučení-člověk nemá nic chtít za každou cenu, aneb, člověče nešťastný, dostane se t toho, čeho žádáš.-

-Nepleť sem Erbena a vytáhni radši něco z té tvé ezoteriky-něco co funguje, samozřejmě-
-No tak samozřejmě , jsou tu různé nápoje lásky a tak, ale to bych asi nedala. Přece jenom ty ingedience by se těžko sháněly. Ale četla jsem, že mladé cikánky na Slovensku, když chtěly získat chlapa, tak si ustřihly pramínek vlasů a daly mu ho tajně do kapsy-a už se ho nezbavily-říkali tomu, že mu porobily
-Kdyby to bylo tak jednoduché- povzdychnu si.


Síly vesmíru, tak rychle to ani být nemuselo!

-Nechal tady bundu-zamručí šéf hned další ráno a kývne k věšáku . Prosila jsem ale o pomoc na tolika frontách, že teď ani nevím, kam mám vlastně směrovat své díky.Popadnu hnědou koženou
bundu, která tam visí jako Michalova relikvie z jeho poslední návštěvy..zasunu ho co nejhlouběji do vnitřní kapsy pramen vlasů, který jsem předtím upižlala kancelářskými nůžkami a přitisknu bundu k sobě.
-Já mu ji zanesu-
-Šéf se otočí.
-Co blbneš, ta druhá. Tahle je moje.Vyrve inkriminovanou bundu s mé náruče a navlékne siji.
Teď teprve si všimnu, že není z kůže, ale z podřadné koženky-takovou by si Michal na sebe nidy nevzal.
-Jdu na poštu-oznámí lakonicky a práskne za sebou dveřmi.
Být to v televizním sitcomu, ozve se teď huronský smích . Ale ve skutečnosti jsem tu zůstala stát zcela konsternovaná bez smíchu a bez publika.

Horečně vyťukávám Lindino číslo.
-Cože, jestli to jde zrušit? Já nevím, zo by snad věděly ty cikánky na Slovensku.
Ty sis to nakonec s Michalem rozmyslela? Dalas to do kapsy někomu jinýmu? Já se z tebe picnu-... Linda přemýšlí .až se mi kouří z mobilu a nakonec si vzpomene, že zná jednu paní, co
provozuje jako volnou živnost čarodějnictví a jiné služby. Třeba by věděla , co s tí.
Velkou šanci tomu nedávám.

Nemám na výběr

Ve středu odpoledne jsem , v kožené kabelce vizitku s adresou na čarodějnici, a s Lindou v závěsu chodila rychlým krokem po Malém náměstí a hledala číslo 4, než jsem si uvědomila, že na náměstích jsou domy číslovane za sebou a ne napřeskáčku, jako v ulicích ulice, uběhlo dvacet minut. Pak jsem se dalších deset minut nemohla dostat do baráku se žlutou oloupanou omítkou, který se pyšnil řadou zvonků, z nichž jen několik působilo funkčních dojmem,a z nich zase jen asi polovina byla opatřena jménem nájemníka.

Konečně vylezl z domu nějaký floutek v růžové softshellové bundičce s kbelíkem odpadků.

-Prosím vás, můžete mi říct-

-Moment-zvedl důležitě ruku, prosmýkl se kolem mě a zamířil ke kontejnerům před domem.

S vědomím, že jdu stejně pozdě a akademickou čtvrthodinku jsem už dávno přetáhla, jsem se s povzdechem opřela o dveře , nebýt toho, že mě poměrně nedávno vyléčilo z kouření počínající astma a iritující nápisy na krabičkách, byla bych si i zapálila. Tak jsem jen sledovala , jak Růžovka s rozmyslem ukládá jednotlivé kousky, do patřičných nádob. U kelímku od jogurtu se dlouze zamyslel.

-Víčko hliník, kelímek plasty!-zahalekala na něj Linda pro urychlení. . Ještě chvilku popřemýšlel, než vytřídil poslední kousek podle mého návodu. -Prosím vás , bydlí tady paní Jelena?-odchytila jsem ho,když se kolem mě chystal zase rychle projít, , aniž by mi věnoval pohled.

-Čtvrté patro-zamumlal pošuk a zmizel v útrobách domu. Taktak jsem se stačila vmáčknout dovnitř, než zase zabouchnul dveře.Linda čekala venku jako bodyguard.

Zanedlouho jsem stála ve čtvrtém patře před bíle natřenými dveřmi jako v nemocnici s masivní mříží a smaltovanou tabulkou
Oksana, věštby, výklady z karet, osobní poradenství . Dvakrát jsem krátce zazvonila,za dveřmi to nejdřív nadějně zašramotilo, ale posléze šramot utichl a na chodbě se rozhostilo ticho.

Vnímala jsem dopolední klid starého domu, vzdálené zvuky z ulice, a zvláštní , něco neurčitě známého připomínající puch, jaký už ve starých barácích bývá. Začínala mě přepadat tíseň.

Když už jsem byla rozhodnutá odejít, ozvalo se zdola dusání po schodišti. Vyklonila jsem se přes kovové točité zábradlí a spatřila jsem z leteckého pohledu nafialovělý klobouk se širokou krempou ,pod ním rozložité tělo a ruce třímající dvě nákupní tašky. -Slečna Lesecká?-dofuněla

ke dveřím bytu- Omlouvám se, že jste musela čekat , V Liedlu měly slevy a bylo tam děsných lidí. Ale měli máslo v akci, tak jse jich vzala deset, dám je do mražáku..ale rohlíky mají za tři koruny, to si radši zajdu do Kauflandu. Kdyby tady v tom stoletém baráku byl aspoň výtah,,-
Jestli se snaží záměrně působit civilně a nečarodějnicky, tak je to poněkud křečovité, pomyslela jsem si. Chvíli zápolila se zámkem mříže, kterou byly opatřeny vchodové dveře.

-už nás dvakrát vykradli-poznamenala, když se konečně podařilo překonat poslední překážku a vstoupily jsme do předsíně.

V kuchyni jsem se vmáčkla za stůl na rohovou lavici, stejnou jakou mají naši dodnes v kuchyni.

O nohy se mi otřel velký černý kocour s obojkem na krku. Snažil se vytrvale upoutat moji pozornost.

-Takže k věci-
Jelena si sedla si proti mně ke stolu a pozorovala mě zapadlými hnědými očky pod krempou klobouku. Bylo to, jako by mě někdo pozoroval z ústí jeskyně.
-To že něco chceme, neznamená , že je to co potřebujeme, že? O už vám snad někde někdo řekl, nebo ne? Poslední dobou to ta nahoře někteří flákají..odfrkla si znechuceně.-
Zvedla oči ke stropu, odkud se ozývaly tupé rány.

-Nemyslím tam nahoře.-zareagovala Oksana-měla trochu cizokrajný přízvuk, jak jinak.-To se jenom stěhuje nová partaj.-

Tlustý černý kocour, se uvelebil vedle mě na židli a snažil se mě odtud vytlačit.

-Mlíko, na místo-zaječela na něj pronikavě ,až jsem sebou škubla a kocour se provinile odplížil na omšelou dečku do kouta.

Oksana neztrácela čas ,vytáhla z kredence balíček karet a začala ho netrpělivě míchat.

-Takže levou rukou, od srdíčka, tři krát tři karty do kříže-

Oksana si nasadila brýle a upřeně do nich zírala do karet.

Nastalo tich přerušované jen tikáním hodin a tichým kocourovým vrněním.

Když už to trvalo trochu dlouho, nesmělě jsem si odkašlala.

-Nevím, jestli vám Linda říkala...-

-Určitě ,nebojte se , děvenko, já vím proč jste tady! -rozhořčila se Jelena tak, že jsem se málem odplížila za kocourem Mlíkem. -chcete zrušit to pitomé kouzlo. To už stejně nejde, to vám můžu říct rovnou, ale chtěla jsem vám dát nějakou dobrou radu do budoucna, teď jste mi ale přetrhla niť

a hned tak se zase nesoustředím! Myslíte že je to jenom tak, napojit se na univerzum?!-

-Moc se omlouvám, pípla jsem-

-Můžu vám aspoň přečíst něco z logru,-pravila čarodějnice smířlivě.

-Nezlobte se, já už bych snad radši...-začala jsem se zvedat

Chytila mě za rameno, až to štíplo.

-Tak to teda ne.-

Odešla do předsíně. Slyšela jsem, jak ve vchodových dveřích cvaknul zámek.

V kuchyni se Oksana postavila na špičky a vsunula svazek klíčů do džbánku bulharským folklorním motivem nahoře na lince.

Pak si s laskavým úsměvem sedla naproti mě-

Nebudu tady plýtvat svým čase, aby si to pak slečinka v půlce rozmyslela-říkám vám, že z tohoto bytu odejdete, teprve až vyřešíme váš problém. A jestli ho nevyřešíme ,no tak prostě neodejdete!!-

I takoví už tu byli-co neodešli..-

Cvakla rychlovarná konvice, Oksana se otočila k lince

-Ale já bych snad přece jenom,učinila jsem další pokus,, začínalo být trochu dusno.

Jelena se postavila těsně přede mě, konvici s vařící vodou v ruce. Viděla jsem zblízka každý chloupek jejícho silného srostlého obočí.

-Nikam-prohlásila pevným a klidným hlasem.

Atmosfera houstla.. Pozorovala jsem kostkovaný dekor na voskovaném ubruse, a přemýšlela , jak z toho ven.

Do čeho mě to ta Linda zase namočila!

Jelena nekonečnou dobu seděla naproti mně a měřila si mě zlověstně svými očky.

Klidu mi nedodala ani sada nožů na magnetickém držáku za jejími zády.
Využila jsem toho, že Jelena šla zalít kávu v miniaturních šálcích a rychle jsem vytáhla z kabelky mobil. Ještě že mám vypnutý zvuk tlačítek.

POMOC !
Odeslat Lindě.

Oksana postavila na stůl šálky.-Teď mě na moment omluvte, musím pustit kocoura na balkon,má tam svůj záchod, víte-

Sotva vrzly dveře od balkonu, skokem jsem se vymrštila po malovaném džbánku, který skončil ve třech kusech na béžových dlaždicích-sakra-ale klíče byly moje a dalším skokem jsem už u dveří zkoušela ,který klíč ze svazku je ten pravý. První nešel zasunout, druhý zase ano, ale nešlo s ním otočit, pak už jsem nevěděla, který klíč jsem zkoušela a který ne,a musela jsem začít znova, nakonec mi celý svazek upadl na zem.

Jelena stála klidně za mnou .

Je to ten velký s červeným rozlišovačem.-řekla nakonec-mohla jste se zeptat.
-a když píšete zprávu, měla byste dávat větší pozor, komu ji posíláte, dodala mimochodem.
.-Co je vám do toho, komu píšu!-vytočila jsem se. Hlavně proto, že před chvílí jsem si připadala jako akční hrdinka rafinovaně unikající ze spárů psychopata, a teď když napětí pominulo, tak vlastně, no, poněkud trapně.
-Jen běžte, má milá, ale jediné co vám můžu říct, a to prosím, zdarma: Věci jsou tak, jak mají být a nesnažte se je měnit.
-Děkuji pěkně za radu-odměřeně odpovím a vložím svazek klíčů do nastavené dlaně čarodějky S úlevou za sebou zabouchnu dveře.
-Psychopaty opravdu nemám zapotřebí, jdeme!-popadnu Lindu pod paží.
Před domem se ještě otočím.

Za záclonou v druhém patře mě sledují dvě gamma oči.
Zvoní mobil. František. _Děje se něco? Psala jsi, že potřebuješ pomoc nebo tak nějak..-

Oksana měla pravdu.

Měla bych si dávat větší pozor, komu posílám SMS.
--
Posledních pár dní mám pocit, jako bych se řítila po namrzlém tobogánu.

. Už jen ten fakt, že si dávám schůzku s někým, s kým už deset let sdílím téměř společnou domácnost.

Se smíšenými pocity vstupuji do klubu Metro. Asi bych měla zařadit do svého jídelníčku víc mrkve,

protože v pološeru nevidím skoro nic. Očima zabloudím k rohové červeně polstrované sedačce, kde se lesknou povědomé okuláry.

-Ahoj- František má před sebou napůl vypité espresso a tváří se tajemně. Se skrytým povzdechem se podívám na dekorativní hodiny na stěně zasazené v pomačkané kůži. Dám mu tak hodinku, rozhoduji se, to nějak vydržím, a ještě stihnu hlavní zprávy..

Trochu jsem v rozpacích , jestli se mám posadit vedle Františka nebo naproti, nakonec si sednu vedle, ale nechávám si odstup-mezi nás by se vešel ještě aspoň jeden účastník tohoto podivného setkání. Podivného, protože naše role jsou dost nevyjasněné. Jsme tady jako šéf a podřízená, nebo kamarádi? Pořád ještě zbývá zrnko naděje, že cikánské kouzlo nefunguje.

S nadpřirozenými jevy je to taková ošemetná věc. Pokud nedokážete přesvědčit sami sebe, že neexistují, pokud ve vás zbývá zrnko pochybností-co kdyby, tak se vám budou pořád plést do života.Ale v tom zrnku je právě zakopaný pes. Je to asi tak snadné jako snažit se vědomě nemyslet na růžového slona.

-Takže můžeme, šéfe, zahájit pracovní poradu-snažím se odlehčit.František neříká nic.

Umaštěný kudrnáč sedí opět na baru, hledí směrem k nám, asi přemítá, jestli bych pro něj neměla nějakou další placenou službičku.

-Jo, porada. -promluví konečně František.-Takže k prvnímu bodu. Rozepne batoh, který má pod stolem a vytáhne kytičku fialek. V listopadu!.-A do háje-pomyslím si a radši bych byla někde jinde.

Mám sevřený krk a hrudník.

Žmoulám fialky v ruce, a nevím dost dobře, co říct. Přitom František se na mě dívá, oči se mu lesknou, a čeká , co ze mě vyleze.

Můj těkající zrak přejede jako švenkující kamera nejasné reprodukce na stěnách a za staví se u dřevěného věšáku, na kterém vedle něčí mírně uválené šusťákové bundy spočívá ta Františkova téměř kožená. Zamyslím se krátce nad obsahem její pravé kapsy.

Dále se v mém zorném poli octne pan Mastná Kudrna.

Možná mu dám dnes znova vydělat.

-Díky-usměju se přátelsky-doufám že jsi pro ně nemusel v tomto ročním období ke dvanácti měsíčkům!-

-Ne , jenom na náměstí-ale klidně bych šel i dál. Včera večer jsem si totiž uvědomil jednu věc..-

Polkne a jeho ruka, žmoulající ubrousek, se přisune k mé asi o pět centimetrů blíž.

Zapálím si. Kouření možná nemá mnoho výhod, ale jednou z nich je možnost únikové činnosti v krizových situacích.Moje ruka se tak nenásilně ocitne mimo Františkův dosah.

-Tak co je bodem dva?-usměju se.Možná se mi podaří udržovat rozhovor v rámci pracovních témat,hodinka uběhne a tradá!

Když si František odskočí, kývnu na kudrnáče, který se ochotně přibelhá. Až teď jsem si všimla , že má nějakou vadu chůze-posledně jsem jeho krok považovala za opilecký.

-Vlasy, v pravé kapse?-diví se trochu Kudrna nestandartnímu požadavku, ale dvoustovka, kterou mu vsunu do kapsy, vypadá standartně, takže bližší vysvětlení nepožaduje.

František se vynoří ze suterenu, kudrnáč rychle mizí.

-Co ti chtěl ten bezďák?-

_ale, normální vopruz, jestli se neznáme nebo co-chtěl se seznamovat.-

_Tipoval bych , že bude chtít spíš nějaké drobné.-

Nastalá situace umožní Františkovi sednout si nepříjemně blízko, nevím jak si slušně odsednout, v tom mi moje kuřácká vášeň nijak nepomůže.

František začíná mluvit nezvykle tichým , zjihlým hlasem o svých osamělých večerech, o mých tmavých vlasech, přátelském úsměvu, kterým ho každé ráno vítám v práci, a že si ani nedovede představit, že by pracoval s někým jiným.

-Nevím, jestli to můžu říct-uchichtnul se rozpačitě- ale někdy mi připadá, že jsme něco jako manželé-

-ono tě to přejde-myslím si a koutkem oka sleduji mastného kudrnáče, který nenápadné pajdá k věšáku s Františkovou bundou.

Zároveň poslouchám Františka a na pozadí mysli mi běží trochu zneklidňující myšlenky.Že by mi možná František taky scházel, kdybych měla pracovat s někým jiným, že je to v podstatě hodný a citlivý člověk, jakých zas tak moc není, a na tu kytaru taky nehraje zas tak špatně-sakra já přece žádné vlasy v bundě nemám, tak co se děje!-

-PANE, TO JE VAŠE BUNDA? -Vytrhne mě z rozjímání barman, který si všiml, že pobuda šátrá ve Františkově kapse.

-Sem se spletl-odvětí dotyčný bez rozpaků, podívá se na mě, pokrčí rameny a odšátrá se pryč.

-Tak příště, no . -prohodí , když jde kolem nás. František trochu nechápe.

Ještě nějakou dobu Františkovo tokání vydržím a jakmile se dostanu ke svému pramínku vlasů tak ho definitivně spálím nebo něco takového a bude klid. Ty dvě stovky už asi neuvidím, s tím jsem se smířila.

S čím jsem se smiřovala hůř , byl fakt, že jsem Františka ten večer už nemohla dostat z hlavy.

Když jsem ráno jela do práce, téměř se mi podlomila kolena, při představě, že ho maximálně za dvacet minut uvidím.

U vchodu jsem vydolovala klíče na kožené šňůrce, a připadalo mi, že odemčení bezpečnostního zámku trvá celou věčnost. V tom začal houkat bezpečnostní alarm jako splašený. Nechápajíc jsem vyťukala číselný kód, abych ho umlčela, a vstoupila dovnitř prodejny. Bylo tam prázdno jako v Gándhího lednici. Na pultě ležel bílý list papíru. Skočila jsem po něm.

Jenom zapomenutý dodací list.

Našla jsem v kontaktech Františkovo číslo. Nekonečné vyzvánění, pak hlasová schránka.Zkouším to znovu, tentokrát se ozve nezřetelné mumlání, ze kterého posléze vyrozumím , že Františkovi nějak není dobře a dnes nepřijde.

Otvíráme až za hodinu.

Vlastně jsem u Františka doma nikdy nebyla. Nebyl jaksi doposud důvod.

Pomalu, protože přitom dost přemýšlím, pozhasínám znova všechny zářivky, zakóduju alarm a zamknu. Teprve za přechodem si uvědomím, že jsem mohla dát na dveře aspoň nějakou vysvětlující ceduli, aby zákazníci zbytečně nelomcovali dveřmi.Ale už to nechám být.

František bydlí překvapivě ve vile se zahradou. Znala jsem samozřejmě jeho adresu, ale tak nějak automaticky jsem předpokládala, že obývá nějakou garsonku v bytovkách , které se nacházely ve stejné čtvrti jako řada prvorepublikových vil.

Stojím před kovanou brankou se dvěma zvonky. Na jednom bylo nějaké napůl smazané jméno

S...ná, .a na spodním fixkou napsáno FRANTIŠEK SNÁŠEL-nezvoní, volejte 605003383. Prozváním hodnou chvíli se nic neděje, až se nakonec v zarostlé zahradě ozvou šouravé kroky v neshrabaném listí.

_Panu Snášelovi není dobře a nikoho nepřijímá-prohlásí odměřeně Oksana, aniž by se obtěžovala otevřít branku. Má na sobě modrou pracovní zástěru a gumové rukavice.

-Pokud by vás zajímalo, co zde dělám-/to by mě teda sakra zajímalo/-starám se panu Františkovi o zahradu. Nějak si přivydělávat musím, když jsou i takoví , co mi třeba za dobrou radu ani nezaplatí..-

Pravda , při útěku před psychopatem málokoho napadne , že by se s ním měl nejdřív nějak finančně vyrovnat.

-Nezlobte se, ani jsem si neuvědomila,-vytahuju peněženku a poslední dobou obligátní dvoustovku. Strčí si ji do kapsy u zástěry.

-Nezlobte se, ale nepřipadá mi, že by skutečnost, že Františkovi pečujete o zahradu, jakkoliv zakládala právo rozhodovat, kdo může Františka navštívit a kdo ne. Nehledě k tomu, že jsme spolu před chvílí mluvili a přál si, abych přišla.Takže kdybyste laskavě dovolila-

Asertivně jsem vzala za kliku branky, a chtěla sebevědomě vplout dovnitř.

Klika mi zůstala v ruce a její zrcadlové dvojče se válelo na druhé straně branky v trávě.

-Chtělo by to tady víc udržovat,ale já to všechno nestíhám . -Prohlásila Oksana a odkráčela neudržovanou cestičkou z plochých kamenů zpět do domu..

Chvíli jsem stála s půlkou kliky v ruce, pak jsem ji položila na nízkou zídku. Opravdu nízkou. Snad proto byla její horní plocha osázena střepy zalitými do betonu.

Sáhla jsem na jeden z nich špičkou prstu.Nebyl to příjemný pocit.Pokud mě před chvílí letmo napadlo , že bych naštvala bábu a dostala se do domu nějak ilegálně, teď mě tato myšlenka přešla.

Zvláště při pohledu na moje předražené silonky, které měly údajně vydržet třikrát tolik ne ž normální, ale střepy by asi nedaly.

.Impulsivně jsem se otočila k odchodu, s dobrým pocitem, že se přece jenom dokážu rázně rozhodnout-poslední dobou se mi to daří čím dál častěji.o. Po dvou krocích mě napadlo, že teď Františka asi delší dobu neuvidím a tato myšlenka mě opět zcela překvapivě rozlítostnila.

Vytáhla jsem znova mobila vytukala Františkovo číslo. Znovu dlouhé vyzvánění-třeba mu není dobře, spí a já ho zbytečn ě otravuju.

Po zapnutí hlasové schránky jsem hovor ukončila.

Poté pípla esemeska-ČÍSLO 605 003 383 vás žádá o zavolání zpět.

Zřejmě nemá kredit. Takže znova, po dvou zazvoněních někdo telefon zvedá, ozývá se nějaký šramot,

Hovor ukončen.

Tady něco nehraje, děvče pomyslela jsem si a měla jsem pocit že mezi osrdečnicí a srdečním svalem se mi udělalo něco jako rychle tepající dutina.

Přesně tento pocit mívám, když podvědomě tuším průšvih a nechci si to připustit.

Znova prozváním a skoro vydechnu úlevou, když se vyzváněcí tón přeruší a někdo to konečně vezme.

-Vypadni-

Cizí bezvýrazný hlas bez jakéhokoliv zabarvení. Mohl to být zrovna tak František jako-..kdokoliv jiný.....

Myšlení se mi pojednou přepnulo na autopilota.

Vyhoupla jsem se na zídku a zkoumala zrakem prostor osázený střepinami. Nebyly v jedné řadě, ale pokrývaly v souvislém pásu celou půlmetrovou šířku zídky.

Vzpoměla jsem i na fakíry, kteří si klidně lehnou na desku plnou ostrých hřebíků. Je to prý záležitost správného rozložení váhy, tvrdí Linda.

Položila jsem opatrně jednu nohu na nebezpečnou plochu a testovala. Podrážka se v místě nejvív vyčnívajících hrotů trochu prohnula. Cítila jsem jejich špičky jako mírný tlak, který se nebezpečně zvýšil, když jsem na pravou nohu přenesla váhu a a zhoupnutím přidala i levou.

Teď jsem dřepěla na ježaté zídce a snažila se udržet rovnováhu, což se mi asi dvě vteřiny dařilo, než jsem ji definitivně ztratila a moje pravá ruka nejdřív zašátrala do

prázdna a nalezla útočiště na okraji zídky, kde byla sice už jen cihla, ale jeden z větších střepů který nebyl zasazený zcela kolmo mi projel dlaní téměř skrz.

Teď jsem sice nabyla ztracené rovnováhy, ale za cenu toho, že jsem zůstala trčet nabodnutá na zídce jako slanina na špízu.

Zopakoval jsem si v duchu všechna neslušná slova, včetně těch, která jsem použila naposledy na základce.

Ještě chvilku a začnou houkat policejní sirény. Po druhé straně chodníku procházel starší pán s kokršpanělem.

Snažila jsem se tvářit nenápadně a spokojeně, jakože tady provozuji nějaké svoje hobby nebo něco takového.

Kokršpaněl naštěstí zaměstnal pánečka tím, že našel v trávníku nějakou humusoidní věc

a on se ho snažil usilovně přesvědčit, aby se jí vzdal, takže mě přešli bez povšimnutí.

-Fuj je to-zavolala jsem za nimi ještě polohlasem .

Mohla bych si zdravou rukou vytáhnout mobil a zavolat pomoc. Problém je opět v objasnění důvodu mého výskytu na zídce. Z a druhé-volat o pomoc? Totéž. Pravděpodobnost, že narazím na zcela flegmatického a nevyptávajícího se náhodného kolemjdoucího, ochotného pomoci, je minimální.

Pokud se pokusím vytáhnout střep z rány, pravděpodobně vykrvácím .To se nesmí.Je to stejně přísně zapovězeno jako dělení nulou. To si pamatuji z kurzu.

Uchopím střep zabodnutý v dlani druhou rukou a lehce zapáčím. Poznávám, že jeho odlišný sklon je způsobený tím že omítka v těchto místech je dost zvětralá. Uvolní se nečekaně snadno.

Se střepem stále zabodnutým v ruce se skoro skutálím na druhou stranu zídky na nízký trávník.

Tak se asi musela cítit Alenka v kraji divů, když se konečně ocitla v té zahradě s chladivými vodotrysky.

Radost mi trochu kalil střep, který pořád ještě výhružně trčel z mé ruky.

Vem to čert , pomyslím si a začnu střep pomalu, pomaličku , tahat po milimetrech ven Čekám, kdy se objeví gejzír tepenné krve. Nic takového se nestalo, z rány nakonec vytekl jen tenký červený pramínek, takže jsem ani nemusela použít své drahé silonky jako škrtidlo, jak jsem měla původně v plánu. Ovázala jsem ránu kapesníkem a rozhlédla se konečně po zahradě.

Naštěstí mě částečně zakrývaly keře maliníku, za kterými jsem se mohla případně přikrčit, ale Oksana naštěstí nebyla stejně v dohledu. Jen z druhé strany zahrady, v části skryté za domem, se ozýval zvuk zahradní sekačky.

Rozhodla jsem se kráčet zpříma a důstojně , jako bych sem odjakživa patřila. Kdybych náhodou někoho potkala, určitě bude tak snažší zdůvodnit mou přítomnost na zahradě,než kdybych se ploužila kolem zdi domu, přískokem vpřed. I když momentálně mě stejně žádné rozumné zdůvodnění nenapadá.

Zvuk sekačky mezitím ustal, což mě mírně znepokojilo, ale naštěstí jsem se ocitla před vchodem do domu, dveře byly jenom přivřené.Vešla jsem do chodby páchnoucí plísní, která potřebovala už dávno vymalovat. František asi svému domu nevěnuje moc péče, pomyslela jsem si. Hlavně že si platí potrhlou zahradnici.

Je snad ještě něco dalšího, co o něm nevím po těch deseti letech každodenního soužití?

Ze stropu se odloupl kus omítky a se šustěním spadl na zem. Smetla jsem si z vlasů zbytky plesnivého vápna a vydala se po dřevěném prošlapaném schodišti do prvního patra. Už venku jsem si všimla, že jeden z pokojů v tomto patře má zatažené závěsy.

Hned naproti schodiště mě uvítaly dveře otevřené dokořán do tmy jako vchod do kinosálu.

Copak asi dnes dávají?

Vstoupila jsem obezřetně dovnitř. První , co jsem v přítmí spatřila byla široká manželská postel z masivního dřeva a na ní klidně oddychující František.

Na nočním stolku stál velký keramický hrnek, nejspíš s čajem.

František má virózu a léčí se klidem na lůžku. Banální záležitost. Přemýšlela jsem, jak se odsud nenápadně vytratit, neboť v lepším případě budu muset svou přítomnost vysvětlovat Františkovi.

V horším případě...detail, který jsem předtím v přítmí nepostřehla, mě přiměl odložit můj odchod na neurčito.

František měl obě ruce připoutané k pelesti.

Ještě ke všemu, aniž bych slyšela jakékoliv vrznutí schodů, najednou za mnou stála Oksana.

-Mohla byste mi to prosím nějak vysvětlit?-

-Vzhledem k tomu, že se nacházíte v cizím domě, kam vás nikdo nezval, měla bych spíš požadovat vysvětlení já. Ale na důkaz mě dobré vůle-co potřebujete vědět?

-Mávla jsem konsternovaně rukou směrem k poutům-

-Pan František měl vysokou horečku a házel sebou, měla jsem strach, že spadne s postele a ublíží si. Tak jsem ho připoutala. V nemocnicích se to u neklidných pacientů dělá běžně.

Až na ta pouta, která vypadají jako ze sado maso salónu. ,pomyslila jsem si.

Ta se asi v běžných zdravotnických zařízeních zas tak nepoužívaji.

-Pro jistotu jsem mu uvařila ještě směs zklidňujících bylin, aby se vyspal. Až se probudí, bude jako rybička,dodala Oksana a bez jakéhokoliv přechodu nebo upozornění vyšla ven, práskla dveřmi a otočila klíčem.

Ve tmě , které se nevím proč říká egyptská , se ozývalo jen tikání hodin

Posledních pár let mi trvá poměrně dlouho, pokud se dostanu do nečekané situace, než se v ní zorientuju. Tahle byla ještě o něco nečekanější, než jakákoliv nečekaná situace, která mě kdy nečekaně...začaly se mi trochu plést myšlenky. Už podruhé dnes jsem si připadala jako Alenka v kraji divů, tentokrát jak o když padala tou králičí dírou a nevěděla , kam dopadne.

Nestává se tak často, aby se člověk ocitl zamčený potmě v neznámé místnosti s šéfem připoutaným

k posteli- tedy možná že někomu se to stává často , ale já nejsem ten případ.

Ještě včera ráno jsme společně vybalovali polštáře s dutým vláknem a všechno bylo tak normální!

Běžná skutečnosti, vrať se mi zpátky, já už budu hodná!

Z rohu, kde stála postel se ozval povzdech.

-Františku?-

-vypadni ať nehoníš vlka jak ten trouba..-šeptal František

ta sova tomu moc nepomůže-prohlásil rezolutně nahlas-

Hrnek s Jeleniným čajem stál pořád ještě na stolku a šířil po pokoji vůni, která mi něco vzdáleně připomínala. Něco mezi půdou, na které se suší seno a terpentýnem.

Blouznění z horečky? Sáhla jsem Františkovi na čelo. Bylo studené.

Vzala jsem do ruky hrnek a přičichla k jeho obsahu. Začaly mě trochu štípat oči a obrysy nábytku, matně viditelné ve světle pronikajícím skrz závěsy, nabyly výhružného tvaru.

Zatřásla jsem hlavou a položila hrnek rychle zpátky na stolek.

Mrkla jsem po očku na Františka. Ležel s otevřenýma očima, které se ve tmě trochu leskly.Jeho brýle ležely na nočním stolku vedle hrnku. Zdálo se, že mě pozorují.

Závěs se nepřirozeně pomalu pohyboval v průvanu.

Usilovně jsem se pokoušela vzpomenout, kdo je ten chlap na posteli.

Pojednou všechno zapadlo s cvaknutím do správné drážky a realita se opět zaostřila.

František stále blábolil něco o sovách, ale už jen polohlasem, zdálo se že usíná.

Vzala jsem ho za ruku, připoutanou k pelesti. Byla studená jako led, na zápěstí jsem cítila nitkovitý tep. Nehty měl pečlivě upravené, přes hřbet ruky se táhnul dlouhý škrábanec.

Vzpoměla jsem si na své zranění ze zídky a v dlani mě ostře bodlo.

Pelest byla ze dvou prken nad sebou. Zapáčila jsem oběma rukama, nedbajíc na pronikavou bolest v té pravé, a prkno celkem bez odporu povolilo vyvlékla jsem pouta a položila Františkovi ruce podél těla.

Potom mě přepadla smrtelná únava, lehla jsem si na druhou část manželské postele a tvrdě usnula.

Probudil mě František sklánějící se nade mnou.

, František se skláněl na de mnou .

-Naše druhá společná noc.-zašeptal

Zavřela jsem zase oči v naději, že zazvoní budík a probudím se ve své posteli.

Nicméně realita zůstávala stejná. Potemělý pokoj, naplněný tou divnou vůní, vylomené prkno z postele, ležící v koutě společně s kovovými pouty. A samozřejmě František, který seděl na posteli v lotosovém sedu a nic neříkal.

-Kolik může být hodin?-protáhla jsem se, s vnitřním rozhodnutím, že když se svět kolem rozhodl být absurdní, já mu v tom nebudu nijak bránit.Nemám na to sílu. Z nějakého důvodu jsem si připadala bez vůle a elánu jako mokrý hadr na podlahu. Celé tělo jsem měla těžké jako po zvlášť vydařeném autogenním tréninku.

-Nemám tušení. odvětil František. Pro pořádek, kdyby ses mě chtěla zeptat, jak tu dlouho jsem ,jak jsem se zde ocitl a co tady vlastně dělám, pak ti k tomu nemůžu říct zhola nic.

Poslední, co si pamatuji, bylo že mi Oksana tvrdila, že mám počínající virozu a vnutila mi nějaký bylinkový čaj.

Jestli to bylo před týdnem nebo před měsícem...-podle toho, jaký mám hlad, je to spíš dýl.._

Taky bych něco pojedla.

Nehledě na to, že použít plechový nočník v rohu místnosti mi připadalo před nadřízeným žinantní. Jestli se tady zdržím ještě půl hodiny, zábrany budou muset stranou.zhrnula jsem závěs na okně.

-Mříže-poznamenal lakonicky František. Nechal jsem je tam dát, když mě loni o dovolené vykradli.-

Zalomcovala jsem klikou. Mosazné kování vypadalo bytelně, stejně jako masivní dřevěné dveře.

Stejně jako všechno v tomto domě.

Potřásla jsem hlavou a vylovila z kabelky mobil.

Nejjednodušší řešení napadají člověka až naposledy.

Volám Lindu, tradičního přítele na telefonu. Vyzváněcí ton přeruší ostrý zvuk signalizující vybitou baterii. Vždycky, když začne baterie hladově vřískat, zbývá ještě aspoň hodina než se úplně vybije.

V tomto případě, jak jinak, displey pohasne téměř okamžitě.

Zkouším telefon znova zapnout, naběhne úvodní motiv barevných podzimních listů a pak zase všechno zčerná.

-Nabíječku tady asi nemáš, ptám se s nevalnou nadějí Františka. Nečekaně sáhne do nočního stolku a podá mi nabíječku.

Kdyby se všichni výrobci mobilních telefonů domluvili na stejném způsobu nabíjení, ulehčili by mnohým lidem život. A některým možná i zachránili.

Zoufale se pokouším nacpat konektor Františkovy nabíječky do miniaturního otvoru v mém telefonku. Připadá mi, že František sleduji moji činnost s téměř úchylným zájmem.

Ještě k tomu moje útroby se začínají hlásit o svá práva.

Přinutím Františka, aby se otočila strčil hlavu pod polštář a s povděkem použiji plechovou nádobu našich předků. Naštěstí má i víko.

Už můžeš, zahalekám na Františka a vzápětí oba sedíme nad nekompatibilním telefonem a nabíječkou.

František náhle vyskočí vytáhne odněkud rezavý zavírací nůž a nekompromisně upižlá z nabíječky koncovku.

-Nejsem žádný elektrikář, ale moc se mi to nezdá.-poznamenám, spíš pro formu.

Z nabíječky trčí dva obnažené drátky, které František s maximální opatrností zasune do zdířky. Poté co s neméně soustředěným výrazem zasune nabíječku do zásuvky,ozve se se zajiskřením krátká dutá rána.

-Jsme bez proudu-poznamená celkem zbytečně František

–

Ležíme nejspíš už několik hodin vedle sebe na posteli a hledíme do stropu se štukovým dekorem.

Probrali jsme snad už stokrát všechny možnosti, jak se odsud dostat.

Zbývá nám jen doufat, že v Oksanině psychopatické mysli se něco pohne a vysvobodí nás, dřív neš tady bídně zahyneme hlady a žízní- ne na poušti nebo v pralese, ale zde uprostřed vilové čtvrti.

Venkovní svět mi připadá čím dál tím víc vzdálený a neskutečný. Ráda bych věděla jestli nás někdo venku postrádá. Pokud by byl někdo natolik důvtipný a hledal mě nebo Františka v tomto domě,

Oksana by ho dozajista odpálkovala dřív , než by se dostal do zahrady.

Napadla mě zoufalá myšlenka. Trosečníci posílají vzkazy v láhvi, já můžu složit papírovou vlaštovku a popsat na ní naši bezvýchodnou situaci.

František otráveně poznamenává, že i kdyby byl někdo natolik dětinský, že by sbíral na ulici papírové vlaštovky, a kdyby ho nakrásně napadlo, zkoumat, co je na vlaštovce napsáno, těžko to bude brát vážně. Kromě toho pravil, že by rád viděl způsob, jakým hodím vlaštovku tak , aby doplachtila deset metrů přez zídku a nezůstala ležet v zahradě na trávníku.

Odoivěděla jsem mu dotčeně, ať tedy vymyslí něco lepšího.

Stejně jsem posléze nenašla v kabelce ani papír, ani cokoliv , čím by se na něj dalo psát.

Co mě ale dost potěšilo , byl nález čkoládové figurky Mikuláše, kterou jsem nosila v kabelce už bůhvíjak dlouho. Na etiketě zespodu byl nápis-Vánoční muž-100 g.

Rozdělili jsme se s Františkem spravedlivě o vánočního muže, což mu mírně spravilo náladu.

Santa Klaus se prý spouští komínem do krbu, aspoň v Americe, poznamenal.

Chvíli mlčel a mačkal staniol z figurky do kuličky.

-HO ho ho!-vykřikl najednou, až jsem sebou trhla

-Santa naruby!-

Polekala jsem se, že Oksaniny bylinky začaly zase působit.

Františkovi zářily oči, opakoval stále-Ho ho ho! A ukazoval do rohu místnosti.

Byl tam krb.

Strčila jsem hlavu dovnitř a podívala se do otvoru, který končilasi dva metry nahoře malým kolečkem světla. Hlava projde určitě, ramena taky, dál se uvidí Já bych mohla projít, František asi těžko. Dostanu se ven a přivolám pomoc

Poprvé v životě jsem zažila, co je to klaustrofobie. Když mi František pomohl vsoukat se do otvoru, kde mě ze všech stran obklopovalo těsně komínové obložení, takže jsem se nemohla skoro ani nadechnout, propadla jsem panice. Udusím se, chci zpátky, řvala jsem, až se to komínem dutě rozléhalo. Ale zpátky už to nešlo, jediné, co jsem mohla dělat, bylo posunovat se pomocí kolen zapřených o vnitřek komína pomaličku směrem vzhůru. Mihla se mi před očima groteskní představa obtloustlého Santy jak ladně sjíždí komínem s pytlem dárků. To bych ráda viděla.

Asi půl hodiny jsem se nepatrně posunovala, světlo nahoře se pomalu přibližovalo.

Rozhodla jsem se to urychlit a vší silou jsem se odrazila lokty a koleny od obložení. Něco mě praštilo do hlavy, až se mi zatmělo před očima.

V komíně byla nějaká nesmyslná kovová mřížka. Jaktože jsem si jí předtím nevšimla?

Tak tady asi umřu , zavěšená v komíně jako kus uzeného. Zpátky už to nejde , ani na to nemám sílu.

Dala jsem se do pláče.Před očima se mi zatmívalo, a začaly se mi vybavovat různé výjevy z měho života.

Zrovna teď, když všechno začalo vypadat nadějně, má být konec. Michala jsem sice nezískala, ale ten pocit, který jsem nedávno zažila, že když člověk opravdu chce, dokáže všechno na světě, ten stál za to. Kdybych se odsud náhodou dostala, teď vím zcela určitě, že získám kteréhokoliv chlapa na světě.

Včetně Michala, jehož obraz mi ale poněkud blednul a na jeho místo se v mé mysli tlačil František,

který v reálu klečel s hlavou v krbu a povykoval-jak to jde, to dáš, věřím ti!a tak podobně.

Trochu jsem se nahrbila, aby mezi mřížkou a mou hlavou vznikla mezera, zavřela jsem oči , nadechla se a vší silou vrazila hlavou do mřížky. Zatmělo se mi znova před očima, přesvědčila jsem se, že hvězdičky kolem hlavy nejsou jen výmyslem autorů kreslených seriálů. Začerstva, než si to rozmyslím, jsem manévr zopakovala. Mřížka tentokrát vyletěla asi pět centimetrů nahoru a poté se pomalu sunula komínem dolů, kde se ozval tlumený výkřik.

Nevěnovala jsem mu pozornost a s novým elánem se sunula centimetr po centimetru k ústí komína.

Po nekonečně dlouhých minutách jsem se dostala k k okraji komína. Zachytila jsem se prsty za okraj a z posledních sil přehodila jedno do krve sedřené koleno přes okraj. Nějakým zázrakem se mi podařilo vyhoupmout se nahoru a vzápětí už jsem seděla na komíně jako čáp a rozhlížela se po krajině.

Srdce mi bušilo jako Car Kolokol, ale na oddech jsem neměla moc pomyšlení, při představě, že František možná leží polovinou těla v krbu, omráčený litinovou mřížkou.

Zvážila jsem svoje možnosti, co se týče šplhání po hromosvodu, a rychle jsem tuto možnost zavrhla

po zjištění, že vypadá velmi chatrně, a jeho připevnění k vnější zdi je nevalné-vlastně tam jenom tak volně povlával.

Všimla jsem si, že kestřeše domu dosahuje větev starého ořešáku. Byla dostatečně silná, aby mě unesla, ale mezi okapem a větví bylo asi deset centimetrů.

Šlápla jsem s obavou na zrezivělý okap a s žuchnutím se posadila obkročmo na větev. Přísunem jsem se dostala až ke kmeni,odkud se dalo jako po schůdkách sestoupat do nižších pater stromu.

Pak už zbývalo jenom jako poslední hrdinský čin dnešního dne seskočit asi z dvoumetrové výšky na trávník. Dřepěla jsem na větvi a odhodlával se ke skoku, ale stará větev to rozhodla za mě, když se pode mnou s prakotem rozlomila a já zůstala ležet pod stromem na zádech , popadajíc dech.

Ani nebyl čas přemýšlet, jestli držím pohromadě. V rámci svých možností jsem se rozběhla zpátky do domu, zdolala schody do druhého patra. V zámku masivních dveří trčel klíč . Otevřela jsem dveře.

František stál u postele a držel se za hlavu.

Aniž bych o něčem přemýšlela, vrhla jsem se mu do náruče a dnes už podruhé se rozplakala. Tentokrát úlevou.

Po nekonečném utěšování a vzájemném ujišťování, že jsme oba v pořádku, jsme se rozhodli opustit dům a zavolat nějakou pomoc. Houkající sanitka je přesně to, co Oksana zrovna potřebuje, na tom jsme se shodli oba. Jenom ji nesmíme vyplašit.

Scházeli jsme opatrně po schodech.

-A sakra-utrousil František.

Na prvním odpočívadle stála Oksana a očekávala nás. Neměla zástěru ani rukavice, ve svém kloboučku a něčem, co by v dřívějších dobách nazvali cestovním oblekem, vypadala spíš jako Mary Poppins před odletem. Usmívala se.

Instinktivně jsme couvli.

-Konečně -prohlásila-t o aby jeden pohledal, takové dva idioty, kteří jsou deset let denně spolu

a nedojde jim, že patří k sobě. Zvlášť tomu jednomu. Podívala se na mě -

Pak s tím má člověk práci a lítání aby jim to došlo a ještě by na něj volali sanitku. S takovým džobem mi příště všichni můžou...-

Běžte už oba dva do háje.-

Obsah jejího proslovu byl v ostrém protikladu s mírným

tonem její řeči, a neuvěřitelně laskavým pohledem. Přistoupila ke mně a zasunula mi zpocený pramínek vlasů za ucho.

-Doufám, že už víš co chceš-pohladila mě po tváři.

Divali jsme se , jak schází po schodech potom jsme slyšeli vzdalující se kroky na cestě a klapnutí venkovní branky.

Pak jsme se vydali do kuchyně udělat si konečně pořádnou snídani na vidličku

Namrzlý tobogán po několika lomených zatáčkách, obnášejících časté a vášnivé schůzky a vzájemné nečekané poznávání nás vyplivl v této malé přátelské pařížské kavárně s výhledem na eiffelovku.

František mi pod okrajem bílého ubrusu neustále tisknul koleno, ale mě to kupodivu vůbec nevadilo.

Pořád jsem nedokázala pochopit, jak jsem ho těch deset let mohla přehlížet.

Teď jsem na něm shledávala úžasným naprosto všechno.

Ddokonce i laciná koženková bunda, ve kterém pořád ještě ústřižek mých vlasů. i

Nebýt jeho, mohla jsem teď místo v pařížské kavárně místo Editky sedět v obýváku vedle Michala.

Představa, za kterou bych před měsícem dala život.

Když jsme se procházeli kolem Seiny, sundal jsem klobouk. Chvilku jsem si ho prohlížela .Je fakt děsný pomyslela jsem si a obloukem ho hodila do řeky. Než se úplně potopil , vypadal jako pitoreskní odraz fialového západu slunce na hladině.

Zasunula jsem ruce do kapes tvídového kabátku. Mou pravou ruku zaujal nějaký chomáček. Vytáhla jsem ho na světlo ,abych si ho prohlédla.

Na Františkově hlavě nezbývalo už příliš materiálu ke srovnání, ale vzorek ,který jsem držela v ruce jsem držela v ruce,by s ním dokonale splynul.

František kráčející dva kroky přede mnou se otočil.

Rychle jsem zasunula pramínek zpět do kapsy .

. -Madam-,podala mi ji květinářka s malou úklonou kytičku s levandulí, kterou mi František koupil dnes už potřetí a upřela na mě oči s předlouhými řasami.

-Madam?-oslovila mě polohlasem, když jsme odcházeli.Otočila jsem se.

-Toute a ordre, nespa?-

-Co říkala?-ptal se František-

-ale prý,jestli je všechno v pořádku _usmála jsem se.

-A je?-vzal mě za ruku

Mlčky jsem přikývla.

Svět byl v pořádku.

Aspoň prozatím.

Život si většinou žije svým vlastním životem, jakkoliv se mu snažíme do toho zasahovat. Někdy se může zdát, že si svůj osud řídíte sami, ale nevěřte tomu. Je to jenom taková berlička pro nás, lidi, abychom si nepřipadali jako kus větve zmítané v poudu řeky. Ostatně už jste někdy viděli větev, která by se rozhodla plout v protisměru?

Tak se nechte unášet proudem a užívejte si to.

Ono to nakonec vždycky nějak dopadne.

Vaše Adriana
´ˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇ