|
Taroty nelžou ... (back).
(... partly updated)
Týden byl dlouhý a výživný jako vždy. Když už to vypadalo, že je to za ním, začala ta bolest v noze. Teda ona by ani nezačala sama od sebe ... kdyby jí malinko Mike předtím nepomohl. No poněvadž má klasická medicína omezené zdroje, bylo nutné jako vždy - léčit se po svém.
Ráno toho víkendu bylo pak trošku krutější než obvykle, ale už ho bolela jenom hlava a světe div se ... noha už byla v poho. Spokojeně se pousmál a trochu zalovil v paměti na útržky noci, co četl. Ano, patologický mamon po penězích, nenávist, závist, lži, hloupé ego povýšené nad duši a k tomu navenek všude exponované osvícené pózy, masky a neúpřimné řeči ... tak tyhle tragikomické příběhy ho už ani tak netrápily. Lidi přežívají mnohokrát v takovém marasmu a překvapivě se diví, co se jim vrací. Spíš ho napadlo, že v noci někomu psal a potvrdil něco, co slíbil již před časem a toho se trochu obával. Hm, to už byl větší průšvih, snažil se vždy dané slovo splnit - pokud to nebylo v rozporu s něčím větším. No co, možná si nevzpomenou. Pro jistotu udělal nějakou údržbu s debordelizací a když mu zazvonil telefon věděl, že se tomu už nevyhne.
“OK, budu tam ve stanovený čas“ ... další slova cestou splývaly jak jarní nadutá řeka. “Co když řekne něco zlé? " A co když to nevyjde ...?“- zněly otázky a napětí viselo ve vzduchu. “Žádný strach ... může to být třeba jenom čarodějnice druhé kategorie“ - snažil se uklidnit a zlehčit situaci cestou Mike. Po resetovaném hardwaru byl vždy na nějaký čas jakoby za clonou a obvykle na to potřeboval den - dostat se opět do formy. Zapojit všechny systémy, propojit centra ... začít něco cítit.
Život a víkend se tak stal snesitelnější a nemusel řešit čas. Bylo třeba otupit hrany a vnímání ... nešlo to jinak.
Domek byl trošku mimo centrum a překvapil svojí útulností. Jelikož Mike původně nebyl na seznamu pozvaných, usadil se pouze do velké kožené sedačky a rozhodl se zůstat v roli pozorovatele před obr televizí. “Nebudu poslouchat ...“ - snažil se uvolnit atmosféru a přepínal kanály. Do toho ale - jak se snažil splnit slib u Simsnů a nějaké americké kvazi komedie - zachytil úryvky vět. Věděl, co byl problém, věděl, jaká byla prosba o vyslyšení. Ani ho teda nepřekvapilo navázaní kontaktu s mediem, šlo to opravdu rychle i bez karet. Co ho ale trošku překvapilo - to byly vcelku přesné odpovědi na minulost a vize budoucnosti. Tohle všechno rozhodně nebylo druhé kategorie, chtěl tu čarodějku průbnout.
“Máte taky přání ?“ - tázala se paní. Celý čas se jí snažil nějak vyhnout, co se týče vizuálního kontaktu, aby to neměla jednoduché. Jelikož byl ale jeho osobní život nějaký čas „renaultem ke zdi“, chtělo to probrat.
„OK“ - usadil se ležérně na židli před ní se sklenkou vody v ruce. „Co chcete vědět ?“ - tázala se ze zájmem. „No klasika, podíváme se na budoucnost“ - nahodil téma s úsměvem Mike. Až potom si všiml všude přítomných andělů a pochopil ... ochrana.
„Aajeje …“ - zalomila rukami po něm zamíchaných a vyložených kartách. „To se mi ještě nestalo...“ - vyklouzlo z ní. Mike se krátce zasmál a začal si jí všímat líp. Byla zhruba stejný ročník jako on - to znamenalo, že se jí dalo věřit. Příjemná zrzka, ale takové asi čarodějky mají být.
„Vy věříte, ale málokomu ...“ - zakoukala se do karet..“Spíš nikomu“... proběhlo u jejich první mimoverbální komunikace - v jejich mysli - a zadívali se na sebe.
“Ani se Vám nedivím ...“ - pokračovala ... “Ještě to bude bolet ...“.
“Ptal jsem se na budoucnost“ - zašeptal Mike. “Co má být - nás následuje a co nám nepatří je v minulosti“ - pokračoval dál, “... ale něco z té minulosti by mělo být i v budoucnosti“.
“Proč to takhle chcete ?“ - znejistěla.
“Protože se nevyrovnaly dluhy a trpí nevinní“ - zhrubl mu hlas … její ruka se lehce zachvěla.
"Nikdo nemůže zvrátit osud dle sebe, je to skoro nemožné a je za to trest ... otevři se“.
"Úpřímně ... potřebuji oči - teď ... otevřít bránu“ - navázal na to Mike. "Vždy jsem věděl, jak to bude, ale přes rok se znamění uzavřeli a nejsou ... ani vize".
“Kdo jsi ?“
“To bych taky rád zjistil“ - odpovídal dál v myšlenkách. “Jako první byla k samostudiu bible od Szandora ... ale to jsem byl mladý a hledal jsem se - chtěl jsem vědět něco víc o přírodních zákonech, zlu a dobru ... až potom jsem našel správnou cestu ...“. Andělé nad stolem souhlasně zaklimbali.
„A potom byl taky malý pokus o astrální cestování a strach vrátit se zpět.“
“To poznám ... taky jsem to měla kdysi tak“ - řekla potichu. “Brána poznání se mi zavřela na rok a půl ... to byl ten trest - učení k pokoře“.
"Rozumím, co proto můžu udělat ?“
“Už jsi udělal ... nech ten čas plynout ... už nic nerovnej, to se nemá ... přijde změna“.
"Kolik ještě ... jsem netrpělivý teď, ... stagnuji ... a cítím tu energii ..., nikdo nemá přece právo ubližovat druhým ... tak proč ?!“
“Protože se to srovná později, nebo v karmě ... už jsi to jednou rovnal proti křižovatce osudu a nemělo to tak být ...“.
“Ano, ale skončilo by to dřív ... a potřebovala pomoc.“
“Sám jsi si odpovědí ...“ - pochopil. Pochopil, že se stalo - co chtěl i když ...
Ona sama se své šálky čaje po celý čas ani nedotkla.
Dál už jenom probírali energie, proč někteří nemohou do chrámu páně a jak se bránit proti zlu. Mike se zamyšlením podržel chvíli dlaň nad svíčkou a plamen radostně zakmital v očistění. Vize rozhodně nebyly tak černé, brána se mu pootevřela tak, že mnohé věci pochopil.
Při myšlence, že by svou energii mentálně propojil s někým podobným ... se mu lehce zatočila hlava. „Hm, děkuji“ - řekl, když se najednou objevila malá brečící holčička. Mike se usmál ... „Kolik jí je ?“.
“11 měsíců - je to ještě mrně“ - usmála se taky.
“Tak to je čas trénovat chodit“ - zahlásil Mike a vzal si holčičku na ruce. Holčička se kupodivu nebránila, přiložila si tvář k němu, jakoby se znali už dávno ... z nějaké dávné minulosti. Dokonce měl chvíli dojem, že k němu svou myslí taky promlouvá … Lidi v místnosti na chvíli oněměli. Holčičku jemně položil na zem, chytila ho ručičkama za prsty a pochodovali po místnosti. Když jí dokrmil, podali si s paní ruce, její stisk byl pevný. „Moc děkuji“ - a zachytil jenom to, co věděli oba ... „Nevidíme se naposledy“ - loučila se.
„A pozor na pohybový aparát !“ - zahlásila již ve dvěřích a Mike se začal smát při myšlence na srovnanou hnátu. Nebylo třeba dalších slov.
V bytě se mu potom dodatečně začaly dít už jenom další věci, o kterých tušil.
Brána se konečně otevřela.
Epilog
Každý máme nějaké schopnosti.
Někdo je schopný nastavit svou citlivost vnímání - "že slyší trávu růst", někdo jí neuvidí, ani když se v ní, nebo později již v něčem jiném bude brodit.
Opravdová síla člověka je neuvěřitelná a není to o těch steroido stupidních vlastnostech nahnaných za pár grešlí. Směs Lucy, šamanství, vnitřní víry, přesvědčení, poznání i rozvíjení ... ukazuje směr. Důležité je - se do toho poznání, resp. schopností ponořit - a případně taky najít cestu ven. Umět s tím pracovat. To, co není obecný úzus, je těžké nějak uchopit.
Kdo vlastně skutečně vládne ? Je to ta parta iluminátů, která z času na čas něco obětuje, Anunnaki ..., nebo všudepřítomný bůh ... ? Říši dobra i říši zla může zastupovat říše živých, nebo těch druhých …
Když to člověk pochopí, tak asi vše zapadá do téhle skládačky.
Pochopit, co se smí a co ne. Ano, je těžké někdy nebránit hlouposti, i když je všudepřítomná - někdy víc, někdy míň. Nebo nebránit neštěstí.
Moudří lidé jsou většinou plní pochybnosti.
Tak, jak někdo "vidí" a může osvětlit cestu, někdo je slepý a nevidí jí - i když se mu přímo nabízí.
Paradoxně slepý se nechce nechat vést.
Komplikujeme si častokrát nerozumem věci nádherné a pak propadáme zbytečně tmou.
Tohle začalo dávno, pradávno ...
Není dobré říct např. u šestého piva někde na ostrově tomu obrovi, že když teď poběží domů a bude chlapem, tak jeho žena určitě otěhotní.
Když to 2 roky předtím nešlo.
A když potom, co chlapem byl - opravdu těhotná byla.
Ta parta drsných chlapů, co již měli něco za sebou se pak začala stranit a něco si pořád šeptali.
Víckrát jsem je nikdy neviděl.
© 2013 Sartre2 | 
