|
Stateční lidé
Neberou život s humorem
Trpí
Za zacuchanou záclonou
Jako mlhou brzkého rána
Bez mlhovek
Jen s cigaretou
Co občas propálí výhled do dne
Do dne
a
DO DNA
Když chci bejt alkoholik
Piju pivo
chlastám Rum
a zabíjím se Vodkou z večerky
Válím se po náměstí
Ležím v kaluži
Z krve, chlastu a deště
Ležím v kaluži z krve, chlastu a deště
I když už týden nepršelo
Ale vždycky se ta louže najde
Když chci bejt feudál
Teče mi víno po bradě
Jako nedočkavému kojenci
A já v trůně jak osazený
Sloup
Se v plot nahýbám na knížata
Podélných spojů
V těch právech prvních nocí
Po konci světa
Nebo se tulím k Ginu
Na létajících kobercích
Plných nitek
vlhkých dobrých stránek
A mám tolik přání
Že barmanům zaléhají uši
vykácím stoličky
V baru
Jako zoubky moudrosti
Trpím v dásních a zánětech
a
Znám tolik her s tácky na stole
Že mi život přijde
jak prázdné pískoviště
Bábovičky
Lopatky
A kočičí HOVNA
Říkám si
Všechno je to jen o táccích
Jen o táccích
A kruzích na ubrusech
všechno
Každej si všimne
Že si tu seděl …
V kruhu
pak
vymění ubrus …
a zase další … zasedne
A hovna přibývají
v pískovištích
K tomu mi občas pějí píseň ti co popíjejí
„Proč tady brečíš
Když venku vyje vrána
Líná jako nikotin
Jak filtr bez duše
Padám vo dům dál
Vo topení niterní
Pomatenej klaun
Co pije z flašky ven
A já se promítám a já se promítám
A já se promítám mezi lopatky Ježíše
A já se promítám
Na pískoviště
Doufám, že ti z trámů
Vypadne pár třísek
Do dlaní skleněných
Aby se mohlo pít
Střepy z mých dlaní
Jsou žaludeční stehy
Podpírané souvětím
Co čárku požírá
A já se promítám a já se promítám
A já se promítám mezi lopatky Ježíše
A já se promítám a já se promítám
A já se promítám mezi lopatky Ježíše
A já se promítám
Na pískoviště
Poustevník černý
Poustevník bílý
Poustevník zelený
A s modrou krví
Balkánské břehy
Cloumají létem
Ledy zvolna tají
Když se promítám …“
No a já vím
Že stateční lidé neberou život s humorem
Není proč … když se ráno probudíš v kaluži. V kaluži z krve, chlastu a deště. V ulici ve kterém si nikdy nebyl. Kde nebydlí nikdo, koho bys znal.
A až s prvním holubem zjistíš, že ulice není ulicí, ale je to náměstí někde na Moravě. Kde mají kašnu a zvláštní nářečí. Kde jsou stejní pejskaři jako u vás v baráku, kde vlci dávají dobré odpoledne do stoupaček a kde lógr žehná v trubkách dolů budoucnost o tisíci hlasů.
Jsi na místě kde není jediná kniha co by se vlnila od tvých vlhkých prstů, kde není na koberci nitka z rozdrbaných kalhot či burák od rozhozených radostí.
Město občas dokáže být tiché
Jen lehce
Jen aby nerušilo ten řev z kanálů …
Cizí
Odcizené cizinecké
Necitlivé
rozcinkané
A pak tě osloví dívka
zvedne tě
a dívá se ti do očí
A tebe napadne:
Jsou pobodané
Věty u víček ještě
Zralé?
Jsou tam?
Měla si je ty
někdy na tváři?
Nechci se ptát víc
a tak se strojím
A nesu víc
než ty dokážeš snést
Jsou lidé kteří jsou stateční
A neberou život s humorem
A všechno je otevřený dokořán
I smrt
| 
