Momentka, autor:sojka
je to tak dávné
a přece včera
kdy matka mlela maso
a venku padal sníh

otec byl v dálce
trochu rozostřený

pořád je sněhem sníh
a maso masem
dávné je včera

otec je v dálce
chystá se i matka
oba rozostřeni

hodiny ve tvaru slzy stojí

bytem proletěl osiřelý vítr
trhá bránici

Šel sám, autor: Moucha
šel sám -
šla sama
rozešli se
v půli cesty
odsouzeni k okamžiku

Nedělní odpoledne, autor: kestrel
Z bochníku odpoledne
jsem si ukrojil chvilku
Tu v které lidé nikam nechvátají
Jen složí noviny každodennosti
lelkuji a svačí ten pocit za oknem

Východy, autor: Miroslav Václavek
Nade mnou Měsíc úplňkem plál
na konci ulice kam odejít chodím
svítil jako nafta na vodě
celý tam v bledém jen jako já stál
a s mraky na ústech byl tam za lháře
jako když na úkol jsem měl odpověď dát
a bylo to krásné jako věci z obchodu
ti koně běžící ven z kalendáře
nožíček s čepelí co je v břiše ryby
strouhátko na tužku a guma co voní
umělé sladidlo s polibky z vloni
gumové kamaše podobné lodím
a chlapec z tyčinky se v papíru směje
slunce již mezitím maluje ulice
dívám se na nebe ze své druhé tváře
z jizev hvězd vychází svítání
z obličejů zase psí záře
a v protějších domech pán za oknem

PoPovrchní, autor: vkl
Půvabná slečno
je nebezpečno
být v noci sama

svěřte mi ručku
pár malých krůčků
vím, že jste dáma

svěřím vám taje
třeba hned zkraje
proč nebýt šťastní?

a vaše šíje…
někdo tím žije
jiný se zasní

Vlákna autor: Draconian
Brzdy skřípaly, a já čekal u dveří. Byl to nepříjemný zvuk, který se mi zarýval až do mozku. Konečně vlak zastavil, hluk ustal a mohl jsem vystoupit.
Pod botami zapraskal sníh. Otočil jsem se a zavřel dveře. Průvodčí nikde, asi se mu nechtělo do zimy. Vlak se rozjel a já jej sledoval se zvláštním pocitem. Vagóny nebyly osvětlené, ačkoliv se už stmívalo. Podivil jsem se, že mi to nepřišlo zvláštní už předtím. Sledoval jsem vlak do té doby, než zmizel v zatáčce směrem na Bílinu.
Z modrého, pozvolna tmavnoucího nebe, se snášela jedna vločka za druhou. Ve svitu lamp s tmavě modrým pozadím oblohy to vypadalo téměř pohádkově. Stále jsem stál na nástupišti.
Perón pokračoval ještě o sto metrů dál, než jsem stál, jen už nebylo zastřešený a v desetimetrových rozestupech na něm byly rozmístěné lampy. Jedna, ta uprostřed, nesvítila. Působilo to rušivě. Duchcovské nádraží vypadalo opuštěně. Ale to vlastně již několik posledních let. Však je také od samotného města vzdálené skoro celý kilometr. Nyní jsem však pocítil silnou sklíčenost, podivný vnitřní smutek a všímal jsem si okolí víc než kdy dřív. V nádražní budově se nesvítilo, přitom bylo teprve šest hodin odpoledne. Vločky dál padaly neslyšně a disciplinovaně. Vítr nefoukal a tak nebylo slyšet vůbec nic.
Pořád jsem ještě stál na jednom místě. Cosi mě zdržovalo. Vnitřní neklid nebo snad předtucha? To ticho není normální. Vedle nádraží je hlavní silnice do Teplic a přímo z nástupiště dohlédnete přímo do malé vesnice s názvem Lahošť. Ta však byla ponořená do tmy a silnice zůstávala nezvykle prázdná. Stalo se něco? Mrkl jsem na hodinky. Čtvrt na sedm. Měl bych jít, nebo tu zůstanu na věky. Zamířil jsem ke schodišti. Sotva se má pravá noha dotkla prvního schodu, rozsvítila se ta jediná dosud nesvítící lampa. Proč?
Proč se nad tím vůbec pozastavuju? Sešel jsem z nástupiště po schodech dolů a mířil tam, kam již mnohokrát – domů. Po pravé ruce byla již zmíněná hlavní silnice do Teplic, po levé ruce mi dělal společnost les. Listnaté stromy zůstávaly nahé, bez listí. Modrá obloha ztmavla ještě více. Sněžilo však hustěji a chvilku mi připadalo, že cítím, jak pod nohama roste vrstva sněhu. Přepadla mě další zvláštní myšlenka. Měl jsem s sebou batoh? Nedokázal jsem si vzpomenout, jestli ano nebo ne. Pocit zmatenosti sílil. Odkud jsem se vracel? Musel jsem se zasmát sám sobě. Blbnu, blázním, stává se ze mě člověk zralý pro blázinec.
Ticho, tmavo a ten zvláštní les vedle mně. Vždycky se mi takový zdál – zvláštní a neobvyklý. Je to jen krátký úsek cesty, ale jako dítě jsem slyšel příběhy o tom, že mezi válkami tu maskovaní muži přepadávali ženy a znásilňovali je. Na obličejích prý nosili plynové masky a nikdy je nechytli. Sice jsem nečekal, že by nyní ze tmy vyskočili, ale něco bylo jinak než obvykle. Cesta byla dobře osvětlena, jenže světlo pronikalo do lesa jen na pár metrů. V určitém bodě pak nastávala hranice mezi tím viditelným a tím, co je ve tmě. V tom tichu jsem slyšel nějaké zapraskání a potom zvuk, jako když vám pod botou křupne sníh. Bedlivě jsem hleděl mezi stromy a snažil se spatřit pachatele těch zvuků. Nic. Oči mě možná šálily, protože jsem často nedokázal rozeznat, co je stín, a co si jen na stín hraje. Měl jsem chuť začít utíkat. Jenže nohy neposlechly, a já šel dál pomalým tempem. Jako by nějaká vyšší síla chtěla, abych si dál prohlížel tmu mezi stromy. Zpoza kmene se vynořila pára. Něčí dech, blesklo mi hlavou, a srdce mi začalo tepat rychleji. Vběhl jsem do lesa a mířil k tomu stromu. Nikde nikdo. Otočil jsem se kolem dokola a očima hledal, co najít se nedá. Strach si se mnou hraje, řekl jsem si a vrátil se na cestu. Tam jsem ho zahlédl. Muže, chlapa, podivného strašáka. Stál na druhé straně silnice u stromu a šklebil se jako blázen. Potrhané hadry na sobě mi připomněly zimu. V tomhle přeci musí strašně trpět. Má roztrhanou košili i kalhoty. Víc mě však zaujaly jeho ruce. Měl v každé zabodnutý háček – velký, pořádný, řekl bych, že i určený pro řeznické účely – a z toho háčku byla k nebi natažená vlákna. Ne provázek, ne lano – vlákna. V rukou, v loktech, v ramenou, v kolenech – tam všude měl ten nešťastník zabodnuté ocelové háky, z nichž byly natažené směrem vzhůru….vodící vlákna. Až k nebi – až k nebi – až k nebi….Dost! Okřikl jsem se. Hlavou mi pulsovaly ta tři slova a já byl až vyděšený, co se to se mnou děje. Muž se nahlas zachechtal a pak zmizel ve tmě, kdesi za stromem. Všiml jsem si těch pár kroků, co udělal, než zmizel. Vypadalo to, jako když jde loutka. Proto ta vlákna. Až k nebi – až k nebi – až k nebi.

Cítil jsem, že něco začíná. Ten chlap se usmál jak šílenec a přitom má tělo propíchané háky. Uvnitř jsem hořel strachem a nejistotou. Zvenku mi stále dělalo problém se hýbat. Jako bych se sám nemohl rozhodnout, zda chci běžet nebo jen pomalu jít. Z lesa se ozvalo několikanásobné zakníkání. Nelidské, hrozivé a hluboké. Teď už jsem se rozběhl. Běh trval pět minut. Dorazil jsem ke kolejím. Připadalo mi, že jsem daleko nedoběhl. Otočil jsem se za sebe a neviděl nikoho. Obloha už získala jasně černý odstín a přestalo sněžit. Pohádkový nádech krajiny zmizel a mně obklopovala hnusná zima. Teprve nyní jsem jí pořádně cítil. Opravdu jsem neměl s sebou batoh? Jestli ne, tak kde mám klíče od domu?
Za kolejemi je fotbalové hřiště, tenisový areál, motorest a pak se cesta z kopce vydává do nitra Duchcova. Došel jsem k místu, kde terén začne klesat. Celou Teplickou ulici máte jako na podnose a vidíte až tři sta metrů před sebe. Po ulici se promenádovalo možná sto lidí. Chodili ze strany na stranu, zvláštním způsobem. Všichni měli „svá“ vlákna sahající až k nebi. Mířili ke mně. Musel jsem zpět a jít jinou cestou. Jenže za kolejemi na mě čekali další lidé. Chtěli mě. Nevím proč a nevím k čemu.
„Nechte mě být!“ křičel jsem – až k nebi – až k nebi – až k nebi.
Teď už jsem neměl jenom strach, teď jsem byl hrozně naštvanej. Rozhodl jsem se za kolejemi zabočit doprava a doběhnout k mámě, která bydlela v nedalekém domě. Rozběhl jsem se a doufal, že uhnou. Neuhnul ani jeden z nich. Desítky bláznů. Ženy, muži i děti. Všichni s háky v různých částech těla. Řvali cosi nesrozumitelně a pohybovali se jak loutky z podřadného divadla. Když neuhnuli, musel jsem ještě přidat na rychlosti a doslova je prorazit. Povedlo se. Staršího chlápka v modré bundě jsem roztočil, až se mu vlákna zamotala a on zůstal viset v podivné figuře. Běžel jsem po vedlejší silnici vedoucí do části města, kde bydleli ti „šťastnější“. Rodinné domy a klid. Ohlédl jsem se. Ano, pronásledovali mě. Jenže já jsem volný, nejsem ničí loutka, můžu utíkat neomezeně. Klidně až do nebe – až do ….hajzlu! Co to má znamenat? Kde mám ty klíče?
Chtěl jsem brečet. Běh byl ale to hlavní. Vše musí dopadnout dobře. Hlavou mi proletěly otázky typu – co se tu stalo? Jaký je důvod toho všeho? A proč jsem tak zmatený? Už se mi chtělo říci, že ty otázky směřují…až k nebi, ale překonal jsem to.
Pak se stalo to, čeho jsem se obával. Naproti mně se zjevily další loutky. Mnoho loutek. Lekl jsem se tak, že jsem uklouzl a spadl na zasněženou silnici. Rychle se zvednout a vypadnout, blesklo mi hlavou a rychle jsem utíkal směrem – nikam. Prostě pryč odtud. Je jedno kam, ale tam, kde nejsou oni. Jenže oni vyběhli odevšad. Z lesa, z nedalekých domů, z hřiště. Další a další. Však na mě čekali. Vlákna byla viditelná. Leskla se ve svitu lamp a ztrácela se vysoko nad zemí. Obklíčili mě.
Ruce napřažené před sebe, zvedající nepřirozeně kolena a tvářící se jak zrůdy. Nebylo úniku. Nakonec vás vždycky dostanou. Koho je víc, ten vyhrává. Sami nezmůžete nic. Zastavili se dva metry ode mne. Cítil jsem jejich dechy. Horké a smrduté.
Z nebe -z nebe….ano – z nebe se snesla nová vlákna. Na koncích měla ty hrozivé háky s ostrými špičkami. Každé vlákno si vzala jedna z loutek a přiblížila se ke mně ještě víc.
„Nechte mě být!“ řval jsem nejhlasitěji, jak to šlo. Zbytečné a marné.
Vzpíral jsem se, mlátil kolem sebe, ale silné ruce mě chytly a držely. V očích těch lidí jsem viděl zlomyslnost. Jako by říkali: „Tak a teď budeš jedním z nás!“ Bože, jak já nechtěl. Roztrhali mi oblečení na místech, kam chtěli zabodnout háky. Pak se tak stalo. Bolest jakou jsem cítil, byla dříve pro mě nepředstavitelná. Kovové hroty háků se zakously pod kůži a na dalším místě zas vylezly ven. Krev tekla a oni se smáli. Pálilo to. Nejen bolavě fyzicky. Ale hlavně duševně. Prohrál jsem svobodu. Dílo bylo dokonáno. Pustili mě a odcházeli pryč. Prostě učinili, co museli a měli volno. Já jsem poprvé pocítil, jaké je to být v moci vláken, co sahají až k nebi – až k nebi – až k nebi.

Zvláštní. Loutkař, voditel – nebo kdo to byl – se mnou poprvé pohnul. Jako malé dítě jsem vykonal první kroky. Zvláštní. Ani to nebolí. Myslel jsem, že ty háky mě budou tahat, ale necítím žádnou bolest.
Pravá noha, levá noha, ruce…pěkně pochodovat vpřed. Zatáhl mě víc za pravé koleno a loket, takže asi mám zabočit. Míjím další lidi/loutky. Už je nezajímám. Ani se na mně nepodívají. Nemají proč. Jsem teď nezajímavý, nevyčnívám, neliším se. Jsem jako ostatní. Jsem loutka.

Brněnský Drak autor:lada34
Původ Brněnského draka není věrohodně doložen. Mezi obyvateli Brna o něm již po staletí koluje řada pověstí. Podle jedněch byl krokodýl do Brna dovezen již vycpaný, podle jiných žil původně v jeskyni u řeky Svratky.  Nejčastěji se traduje, že krokodýla daroval Brnu markrabě Matyáš roku 1608.

Já bych vám dnes chtěl vyprávět příběh jiného draka a to je Brněnský Drak, vlakový expres s označením Ex 572.

    Byl duben, slunce hřálo, děvčata k radosti nás starců zkrátila sukně a vzduch voněl jarem, jak píše básník.  Přistoupil jsem k oknu a zhluboka nasál onu jarní nádheru. „Paní Suková opět vaří koprovku“, vyhodnotil jsem pachový vjem, a protože jí již od školních let z hlouby duše nenávidím, raději jsem okno zavřel.  V tom slyším, (na levé ucho opravdu ještě slyším) zvonek. Cestou do předsíně jsem dvakrát zakopl o rozlepenou papuči a s hrubým výrazem na rtech jsem dovrávoral ke dveřím. Tam s úsměvem od ucha k uchu stál kamarád Václav Veselý zvaný též Ladič. Tato přezdívka vznikla, jak všichni tuší ze spojení slov ladič pijan. Rozhlédl se po bytě a zeptal se, jestli je doma. Tím myslel moji ženu, vzácnou a trpělivou to bytost s pečovatelským a vychovatelským syndromem.  Zavrtěl jsem hlavou a potichu, aby to sousedka neslyšela, mu sdělil, že mladý čekají každým dnem, nebo spíš každou hodinou, potomka, a že tam tudíž musela na nějakou dobu odjet. A protože  je to opravdu daleko nehrozí, že by se vrátila v nejbližších dnech. Očividně ožil, tak nějak lišácky pozvedl obočí a z kapsy vyndal dvě jízdenky na vlak. A to mohlo znamenat pouze jediné, a to že dlouho plánovaný výlet do Prahy je tady.  „Jsem připraven během deseti minut“ zvolal jsem a to jsem již poskakoval po jedné noze oblékaje si nové ponožky. Praha si to totiž zaslouží.

   Cestou nás napadlo zastavit se v Plzeňce na rozehřátí před cestou. Zdrželi jsme se ale opravdu jen chvilku a již jsme míjeli Šenk Na špalku, Špalíček i restauraci U Kapucínů. V Masarykově ulici jsme ale neodolali restauraci Na-tahu. Je to totiž poslední zastávka před hlavním nádražím, kde je sice restaurace s cizokrajným názvem Bogota, ale ta opravdu dělá čest svému jménu.

    Konečně jsme na nádraží a netrpělivě čekáme na vlak. „ Já jsem vlakem nejel alespoň dvacet let“, utrousil Václav a bylo vidět, jak mu tvář zrudla vzrušením. Možná, že to ale byly ty dvě nebo tři slivovice, co jsme si dali cestou, to si až tak přesně nepamatuji. Potvrdil jsem, že i já jsem nejel vlakem stejně dlouho.

     A najednou byl tady a byl úplně jiný, než jsme si představovali. Myslím tím Brněnský Drak, vlakový expres s označením Ex572.  Nedýmal a ani z něj nešlehaly plameny, prostě takový obyčejný, trochu špinavý a místy pomalovaný vlak. Místenka byla do vagónu číslo 369, oddíl klidový, což nám připadalo jako ideální místo, kde si v klidu užijeme náš tak dlouho plánovaný výlet. Sedli jsme si k oknu proti sobě, Václav si zamnul ruce a rozpačitě se pousmál.  Otevřel peněženku a vyjmul z ní složený papír. Narovnal jej a přečetl nahlas svoje poznámky.

“ Nejdřív se zastavíme v ulici Celnice, tam je vyhlášená restaurace Kolkovna a mají tam černé pivo Kozel, pak projdeme na Staroměstské náměstí, kde je restaurace U Zlaté konvice, pak pomalu do ulice Na Perštýně, tam je známá restaurace U Medvídků, potom na Karlovo náměstí k Seidlerům a dojedeme zpět na nádraží“. „Moc hezký plán“, podotknul jsem a Václav spiklenecky mrkl.

      Vlak se pomalu zaplňoval lidmi a i vedle nás si sedla paní neurčitého věku a pořádně si nás prohlédla. Byla to silnější špinavá blondýna, věk tak mezi čtyřiceti a šedesáti, ne snad ošklivá, ale hrozně zmalovaná. Václav se mě zeptal, jestli bychom neměli najít jídelní vůz a ta paní si nás změřila od hlavy až k patě. V tom přistoupili dva mladíci s dívkou, tak kolem osmnácti let, oblečení v kůži, růžové, modré a zelené vlasy, ve rtu, v obočí a v nose asi tucet kroužků od záclon, no možná trochu menších. Nešlo si nevšimnout, že dívka je ve skutečnosti moc hezká, kdyby neměla ty kroužky a trochu se učesala… V tom vyplázla jazyk, na kterém trčel asi centimetrový hrot, a ta myšlenka na její úpravu mne hned opustila.  S jistotou nadvlády si natáhli nohy a otevřeli plechovková piva. Václav polknul a smutně se na mne podíval. Vlak se s trhnutím rozjel a několikrát se zakymácel, než opustil výhybky brněnského nádraží.

       Jarní krajina ubíhala kolem oken, v dálce na obzoru jel traktor s pluhem, za kterým se k zemi snášelo a opět se zvedalo poměrně veliké hejno opeřenců. Z ticha mého rozjímání mne vyrušoval jen hlasitější hovor omladiny a občasný výbuch hlasitého smíchu okované dívenky.  Paní neurčitého věku se přísně na dívku podívala, ta se však znova hlasitě zasmála a v ústech se jí zaleskl ocelový hrot.  Usoudil jsem, že je čas navštívit jídelní vůz a dal jsem pokyn k opuštění klidové zóny, jak bylo napsáno na jízdence. V uličce zrovna procházela příjemná a usměvavá docela mladá průvodčí.  Nejprve provedla kontrolu jízdenek a pak nám vysvětlila, že jídelní vůz je hned za lokomotivou.

    A měla pravdu, byl tam a k našemu údivu byl téměř prázdný. Na pravé straně seděl starší manželský pár, který zrovna popíjel svoji kávu, mlčky se dívali jeden na druhého a jen letmo přikývli na náš pozdrav.  U dalšího stolku seděl uhlazený padesátník s kávou a denním tiskem. Spustil noviny tak, aby na nás přes ně viděl a bez odpovědi je zase zvedl ke čtení. Usadili jsme se ke stolku na levé straně a než jsem se stačil rozhlédnout, tak už tu byl. Vysoký štíhlý nebo spíš pohublý číšník ve stejnokroji českých drah. Propadlé tváře, kruhy pod očima, vypadal tak trochu jak z levného hororového filmu. „ Co si dáte, pánové “, řekl a malinko se předklonil. „ Pivo“, vyhrkl Václav. Číšník nám bez mrknutí oka, vyjmenoval nabídku nápojů a čekal na naše rozhodnutí. Zaujal nás název, brněnský Červený Drak což ve vlaku Brněnský Drak znělo tajemně a symbolicky. Číšník se uklonil a zmizel tak rychle, jako se před tím objevil,

   „A že je tu klid, co“, obrátil se na mne Václav.  Kývl jsem hlavou a dál sledoval mladší rudovlásku, která právě procházela, jídelním vozem. Pomalým, houpavým krokem, černé květované a dost těsné šaty smyslně zdůrazňovaly její křivky a vlnité vlasy barvy ohně, vlály v rytmu chůze. Pozvedla obočí, vyloudila malý úsměv na svých rudých rtech a bez změny rytmu doslova neslyšně proplula kolem nás. Její omamná vůně Chanel No. 5 se ještě dlouho vznášela v jídelním voze. Použil jsem název Chanel No. 5, protože, Pitralon ani Diplomat to nebyl a nic jiného vlastně neznám. „Viděl jsi to“, zeptal se Václav. Přikývl jsem, že ano.  „Na to bychom se měli napít“, řekl a Václav a již vymrštil svou stařeckou pravici vzhůru, aby upozornil číšníka, že asi brzo omdlíme žízní.

           Podíval jsem se z okna a vlak právě projížděl stanicí Svitavy. „Tady mají výborný guláš, v restauraci u Pavlíčků“, prohodil Václav. Naštěstí tu vlak nestaví, pomyslel jsem si. Vašek objednal ještě jednou dvě piva a zaplatili jsme.

Vlak právě míjel Nový rybník za Opatovem a tak jsme věděli, že za chvilku budeme v České Třebové. Pomalu jsme procházeli k naší klidové zóně. Zmalovaná paní neurčitého věku, tu již nebyla, zato naše kožená a okovaná mládež ano a seděli na našem místě u okna. Já nerad vyvolávám nějaké rozbroje a tak jsem si sedl na druhou stranu, ale Václav posilněn Červeným Drakem, se postavil do uličky a pronesl s jistou dávkou alkoholového sebevědomí „tak co bude“. Asi na ně nějak zapůsobil, protože mládež se opravdu zvedla a odešla. Možná také proto, že jsme již byli České Třebové a oni zde vystoupili.

     Vlak zde stojí opravdu jen pár minut a již zase ukrajujeme kilometry směrem na Ústí nad Orlicí, Choceň a Pardubice. Za okny se střídají obrazy lánů, lesů a vesniček. Projeli jsme Ústí nad Orlicí, most na soutoku Třebovky a Tiché Orlice, která zde se několikrát setká a kříží s železniční tratí. Sluneční paprsky se odráží ve vodní hladině a mihotavá světla zapůsobí na mne tak, že ztrácím vědomí a pomalu upadám do spánku.  Přiznám se, že i v tomto věku mívám někdy erotické sny. A snad proto se ta krásná rusovláska opět pomalým houpavým krokem blíží ke mně, pozvedne ruku a ukáže mi, že jí mám následovat.  Zeptám se kam a v tom mne ze snění vyruší Vaškův hlas. „Měli bychom něco pojíst, mám už docela žízeň“. Pochopil jsem. Opět se proplétáme uličkami dračího vlaku, k jídelnímu vozu.  Ve vlaku je dost živo, ale nás nic neodradí a tvrdě se probojováváme ke svému cíli. Jeden mladík s batohem na zádech se prudce otočí a udeří batohem do nepozorného Vendy, ten sice zavrávorá, ale ustojí to a pokračuje v postupu na vrchol. Myslím tím vysněný jídelní vůz. A konečně jsme tady, bohužel je jídelní vůz nyní dost obsazen, čímž ztratil svoji malebnost a tichou atmosféru. Volný je až ten poslední stolek na konci vagonu a proto trvá mnohem déle, než si nás, teď již daleko bledší a unavenější číšník všimne. Vybereme se z nabídky ušmudlaného a pokrouceného jídelního lístku, název, který jediný nezněl cizojazyčně. Netrvá to ani deset minut a servírka, kterou jsme dosud ani nezaregistrovali, přináší to, co se podle jídelního lístku jmenuje pivní guláš.  Servírka nás zručně obslouží, popřeje dobré chuti a je nenávratně z našeho dohledu. „Taková tuctová šedivá myš“, ohodnotí jí Václav, pak se vykloní, aby ji ještě zahlédl zezadu, a dodá, „No i když….“. Větu nedokončí a jeho zrak upoutá talíř s gulášem. Čtyři docela malé knedlíky, tak trochu unavené a tři kousky masa ukryté v řídké omáčce docela divné barvy.

   Než dojíme a zapijeme guláš dvěma pivy, blíží se město perníkových radovánek a koní, Pardubice v celé svojí kráse.  Pozoroval jsem, že únava a alkohol na mne začínají působit. Z posledních sil jsem dobelhal do naší klidové zóny. Upadl jsem na sedadlo a zavřel oči. Ani nevím za jak dlouho, ale vlak s sebou náhle trhl a pomalu se rozjel. Všiml jsem si, že Václav sleduje dění za oknem. Z pravé strany se k nám přiblížilo Labe a kus cesty nás doprovázelo. „Budeme v Přelouči“, podotknul Václav. „ Je ti už lépe?“, zeptal se. Odpověděl jsem, že ano, že mne zlobí asi tlak. „To by chtělo panáka“, odpověděl a významně zvedl obočí. Vedle nás sedící šedovlasý děda, který doposud mlčel, se vložil do naší rozmluvy s návrhem, že veze z Moravy pravou domácí slivovici a jako správný občan, nám nabídl přátelskou pomoc.  Zacinkal v batohu několika lahvemi a jednu vytáhl. Podal nám plastové kelímky, naučeným pohybem odšrouboval zátku jednou rukou a každému nalil asi decku. Poděkovali jsme a podívali se na sebe. Vašek pokrčil rameny, přičichl a významně zvedl obočí. Tak na zdraví, zahlaholil stařík. Zatajil jsem dech a polknul. Václav znalecky pokýval hlavou. „Ta tedy píše“, dodal. Stařík se potutelně usmíval, zatím co já ještě nemohl ani promluvit.

Patrně jsem po chvíli usnul. Když jsem se probral, přepadle mne opravdu velká žízeň. Jazyk se mi lepil na patro. Než jsem stačil promluvit, ozval se Venda. „ Mám ti nějakou žízeň“, řekl a to byl pokyn, k opětovnému útoku na občerstvovací vagón.  Cesta byla teď daleko náročnější. V plně obsazeném vlaku jsme bojovali téměř o každý metr.  Tentokrát jsme vyměnili Červeného Draka za pravou Plzeň.  Nastala pohoda. Klid a dobré pivo, přerušil až číšník s dotazem na placení. Za chvilku jsme v Praze, dodal a podal nám lístek.

Vlak pomalu a majestátně zastavil na Hlavním nádraží v Praze. Davy lidí se s hukotem řítily k východu a unášely nás s sebou do haly. Vstupní hala Hlavního nádraží je sice opravdu rozlehlá, proudy lidí se zde dělily, vzájemně se promíchávaly a narážely do sebe a znovu se rozdělovaly. Neřízený chaos mě tak trochu připomínal hučení v úlu, jaké jsem v životě nezažil. Hluk lidí, rozhlas, blikající reklamy, neustálé postrkávání a opravdu nepřehledný chaos. A zároveň jsem si uvědomil, že hučí v hlavě i mě. V tom nás proud lidí opět uchopil, a aniž bychom chtěli, vyhodil nás před budovu nádraží. Čtyři proudy aut připomínající řeku, se valily kolem nás. Obrátili jsme se a s jiným davem lidí, který proudil pro změnu do budovy, jsme vpluli opět do nádražní haly. Hluk opět zesílil a pocit zmatenosti, prohry, únava a trochu úzkost, ve mně vytvořily myšlenku. „ Václave, chce se ti ještě do té Prahy“.  Podíval jsem se na Václava, stál tam skleslý, unavený a rozladěný. Rozhlédl se kolem, podíval se na mne a tichým hlasem pronesl.  „Pojeď domů, mně se tu nějak nelíbí“. A tak jsme počkali na první vlak do Brna a těšili se domů….

Chce se mi čůrat autor:pavelskalický
Posted by pomerancova on 8.2.2013 in Adepti do knihy, leden 2013, Próza
„Příští zastávka – Jiřího z Poděbrad,“ oznámil monotónní hlas a já jsem se pomalu zvedl ze sedačky. O pár okamžiků později souprava metra zastavila, lidé (včetně mě) vystoupili a podzemní dopravní prostředek zase odsupěl do tunelu. Červené digitální hodiny ukazovaly 13 hodin a 23 minut a venku byl teplý červnový den. Ve vestibulu metra byl příjemný chládek a tak jsem s opouštěním podzemí nespěchal. Navíc mým cílem byla příjemná procházka a nikoliv souboj s časem.

Najednou můj zrak padl na nenápadné pootevřené dveře, nad nimiž byla cedule panáčka a panenky a dvě písmena – dvojité W a C. Zastavil jsem se a vyslal z mozku signál do oblasti pod nadvládou močového měchýře. Chvíli se nic nedělo, až po chvíli dorazila odpověď.

„Nic akutního, ale pro jistotu a klid bychom mohli služeb tohoto zařízení využít.“ Ano. Kdo si myslí, že lidské vnitřní orgány dokáží na jasnou (byť nevyřčenou) otázku odpovědět stejně jasně, ten asi není po mentální stránce zcela zdráv. Já jsem však na neurčité odpovědi již byl zvyklý, a tudíž jsem k dotyčným dveřím přikročil blíže. Určitě bude lepší vyhovět náznakům močového měchýře než potom hledat čistírnu, kde mi na počkání vyperou a hlavně usuší kalhoty.

Opatrně jsem nakoukl za dveře a uviděl jsem úzkou chodbičku. Na konci bylo okénko, za kterým mě silnou optikou pozorovala záchodová stařenka. Nad okénkem byla ještě cedule, která naváděla pány vlevo a dámy doprava. A samozřejmě ceník.

„Ty vado,“ zhodnotil jsem stručně písemný požadavek na platbu 5 Kč za použití pisoáru. Okamžitě se nastartoval matematický aparát, který začal vyhodnocovat poměr cena výkon, vlastně akutnost potřeby vzhledem k požadovanému bakšiši. Uplynulo 73 setin vteřiny a byl znám výsledek.

„Zamítá se,“ objevilo se v mozku a bylo jasno. Za takové peníze se čůrat nebude. Jako partyzán jsem se vyplížil zase ven a záchodová stařenka zklamaně sklopila svůj zrak ke čtení, které jsem tušil před ní na stole. A tak jsem nakonec bez úlevy opustil podzemní oázu a vyrazil do ulic.

Kroužil jsem po parku na náměstí Jiřího z Poděbrad a prohlížel si kostel Nejsvětějšího srdce Páně, až jsem nakonec své znavené údy složil na jedné z laviček. Klidný odpočinek mi však dopřán nebyl.

„Pozor! Varování! Tlak se blíží ke kritické hranici!“ V duchu jsem si povzdechl. Člověk si nemůže ani chvilku posedět, aby ho nevyrušilo nějaké hlášení kontrolních čidel. Co dříve bylo jen upozornění, stalo se najednou varováním a hrozil problém.

„Hlavně že se ti zdálo pět korun moc,“ zkritizoval jsem svůj močový měchýř a vstal. Kolem mě se rozkládal park a jako každý chlap potřebuji k provedení dané akce většinou jen trochu košatější a hustým listím porostlý keřík. Jako na potvoru se však nikde kolem žádný vhodný nekošatil.

„A co veřejné záchodky?“ přihlásil se opět močový měchýř s nápadem. „Určitě tu nějaké budou. Tak moc nepřemýšlej a mazej je hledat.“ Člověk by nejradši některé své vnitřní orgány vyrval a zahodil, protože se chovají neurvale až drze. V některých situacích ale nezbývá než tiše poslechnout, aby nedošlo k neštěstí. Navíc při chůzi obvykle přicházím na jiné myšlenky, takže jsem urychleně vyrazil na okružní cestu po náměstí. Bohužel jsem však kroužil marně. Možná jsem ve stresu nějakou navigační šipku k cíli přehlédl, faktem však zůstává, že o půl hodiny později jsem stál u stejné lavičky, ale výrazně nervóznější.

„Teď bych za záchod dal klidně i deset korun,“ nechal se opět slyšet močový měchýř, jehož matematický aparát přehodnotil svůj předchozí výpočet. „Možná i dvacet,“ dodal a já si vzpomněl na onu místnůstku v podzemí. Cíl byl jasný, teď už jen doufat, že tam dorazím včas. Natáhl jsem tedy krok a uháněl do metra. Schody dolů jsem bral po dvou i po třech, až jsem před sebou zahlédl ony dveře s panáčkem a panenkou. Doběhl jsem k nim, zatáhl a ono nic.

„Dám padesát,“ okomentoval mé snažení natlakovaný měchýř. Dveře byly zavřené, zamčené a na nich papírek: „Přijdu hned.“

„Super,“ procedil jsem přes zaťaté zuby a rozhlížel se kolem, jestli někde tu zatracenou hajzlbábu s tlustými brýlemi neuvidím. Kromě spěchajících občanů a několika ploužících se důchodců jsem však nikoho neviděl. „Teď abych ještě spěchal do metra a rychle se přesunul na jinou zastávku.“

„A neměli bychom chvilku počkat?“ nechtěl se močový měchýř od vytoužené místnůstky moc vzdalovat. „Co když ta stařenka dorazí hned, jak se ztratíme za rohem?“

„Tak mi řekni, co vydržíš, kamaráde,“ položil jsem mu přátelsky řečnickou otázku. „Já tady klidně budu čekat, dokud se nevrátí. Pokud mi ale znehodnotíš kalhoty…“ Větu jsem nedokončil, protože mě nenapadla žádná výhrůžka, která by na můj močový měchýř zabírala. Respektive těžko ho potrestám tak, aniž bych zároveň netrpěl i já.

„Ještě můžeme zaťukat na dispečera, že mu dáš stovku, když se budeš moci vyčůrat v jeho záchodě,“ navrhl, jako by moji předchozí větu vůbec neslyšel.

„Stovku!“ Nebyl jsem si jist, jestli slyším dobře. Před hodinou mi zatrhl pustit pětikorunu a teď by cpal dispečerovi stovku, jen aby si mohl ulevit. Situace se už ale stávala opravdu kritickou, protože 100 Kč by stačilo na vyčištění kalhot. Ještě tu ale samozřejmě byla veřejná ostuda, protože těžko budu lidem v metru vysvětlovat, že mám batikované kalhoty dle poslední módy.

„Už běžím, panáčku,“ ozvalo se najednou za mnou a já spatřil obrýlenou stařenku, jak ke mně v rámci svých možností sprintuje. Cestou vytahovala z kapsy klíč, který se poté několik dalších vteřin snažila roztřesenou rukou vsunout do zámku. Už už jsem ji chtěl klíč vytrhnout a rychle odemknout, nakonec ale uspěla sama a nastavila dlaň na mou pětikorunu.

Pět kroků rovně, dvě rychlé zatáčky, cestou jsem rozepínal kalhoty, takže k pisoáru jsem doběhl již připraven k akci.

Před několika lety jsem se v časopise Men’s Health dočetl, že za močovým měchýřem se schovává nenápadný nerv, který při vyprázdnění způsobuje pocit euforie. Vzpomněl jsem si na ten článek v momentě, kdy proud tekutiny tryskal do porcelánového vybavení záchodků.

O pár minut později jsem již stál ve vestibulu metra. Kalhoty čisté, tlak v normálu.

„Tak vidíš, ještě že jsme chvilku počkali,“ ozval se orgán. „Ušetřili jsme 95 Kč, to bychom si mohli koupit něco dobrého k pití, co?“ Existuje na tohle nějaká rozumná odpověď?

… autor: Luciijjenka

Nad hladinou II autor: Vorejs

Oliver a Nikolka autor: Tom Rossi

Coccinelle autor: berusia

S manželkou na nákupech autor: neandrtalec