dnynoci

pokračují v pádu

až po otupění

něha změnila se

v únik

před pomlaskáváním

vykrmenýho mozku

mimo pravidelný zažívání

usazený samice

nikdy už nikdy

nezhoupnu se zastřiženým trávníkem

prožranýho středu

nepokoj

podivná touha

vede mimo soustředné čáry

teroru těla

přesto stále toužím utápět se v závratnosti tvých slov

v tvém pevném sevření jistot

ještě jeden poryv

pak smrt nebo

svoboda v zapomnění

nás

beze zbytků

uspokojí