Ve větvích tiše
šumí neznámá tvář,
je složená pod
plynovou masku algoritmů
a místo vrásek
z ní trčí paprsky. Něha při abortu
myslím si, když
chladná jehla nostalgie zabíjí
poslední chuť se
pomazlit. Polibek těká bezčasím
a bílé světlo dne
prohnívá
křečovými žilami
schnoucích listů.
To předjarní alejí
protekl Acherón. Hladí jazyky
rozvětvených stromů
a ve vybledlém břehu Labe
probouzí první
symptom anemie. Víčka se stahují,
jsou jako rolety, co
ukryly citlivost duše.
Pod kůži - pod kůru
kde pulsuje napjatý sval.
Chladný déšť na něj
vybrnkal
melodii loudavého
pohybu. Slyšíš ji? Slyšíš, jak se i s námi rozpíjí
do nekrotických
střech rodinných domů - než zcela utichne
v synkrezi břečťanových
impresí. Je moc vážná, a taky smutná.
Nevykouzlí veselé
grimasy
na reklamní ploše
procházejících chodců.
Ani nerozbuší zamilovaná
srdce… která mlčí
pod zdáním milenecké
cenzury. S vlhkými poryvy vzduchu vznikla
a s vlhkými
poryvy zanikne, jako láska,
co otupělou
kolonádou prochází v podobě zimnice.
|