A tak jsem poprvé řekl ne všemu co nevede ve směru světla tomu co je malou nocí, ale ve svém šeru ji z podobnosti nazýváme stín těm, jež nestojí větru za to, aby je roztočil rukama ve vlasech jim kdož jen vstupují mezi nás a pokládají za doteky tmy, jimiž jsou zhasínáni a přitom rozhodnout se kde začít cestu komu otevřít klec a zlomit kruh, kterým nás mají je úplný začátek nemít vinu na přítomném, které jako jediné skutečně máme jak milovat protože jenom v lásce a smrti jsme opravdu živí a namísto toho abychom se jako rorýsi setkali se zemí až na konec bojíme se jen vzlétnout k sobě zapomenout tak na strach a smířit se že není nás než na dvě hrsti popela již teď, když večer ubývá co vidět že ta pravá loď je z hvězd a bolestí jen to, čím se dovídáš, že vědět je vlastně tajemství třeba to proč ženy mají pod očima linky jako horničtí učni kdo zhasíná v zrcadlech odraz Měsíce a když vlastně nejsem rybou její kostí si spínáš ráno kadeř se šíjí a nevíš kdo vlastně jsem?
| 
