Tak sedim v práci, je půl desátý a jsem zvědavá jestli ten zmrd bude volat. Pokaždý mě kontroluje. Dneska zatím klid. Minulý týden bych se ještě bála, dřív bych se bála. Dřív jsem se bála všeho. Bála jsem se i zlýho pohledu pani prodavačky v supermarketu.

Teď už se nebojím. Ztráta pudu sebezáchovy je prý sebevražedná. Jenže taky prý existuje láska a přátelství a čest a spravedlnost a pravda.

Připravuju vizitky pro nějakou slečnu asistentku pána poslance. Nejspíš je to slečna s ptačím mozkem a kozama číslo pět nebo je to nějaká prudce inteligentní, nudná myš stejně jako jsem já.

Chtěla jsem měnit svět, chtěla jsem umět lítat a být zamilovaná. Jenže to, co chci není na tomhle světě vůbec důležitý. Není důležitý, co umíte, není důležitý, co víte, není důležitý, kým jste. Jediný důležitý je, že zítra se zase vzbudíte a budete pracovat a usmívat se na lidi, co vás neskutečně serou, chtějí vás obrat, zranit a ponížit, abyste pro ně pracovali, protože oni jsou přece zaměstnavatelé, starší, moudří, neomylní, blá blá blá … prostě stejní debilové jako vy, ale jen v tom plavou už o nějakou tu chvíli dýl... a třeba potřebujou vyprat prachy.

Přichází sem občas s pár zakázkama. On objedná u firmy, firma vyrobí, on prodá za víc, firma má zakázku, práci, na chvíli prodloužený život. Jak to jde dělat dlouho? Není to náhodou zločin? Kde je ta pitomá hranice?

Dřív jsem si hrála s panenkama a snila o krásném princi, pravdě a četla příběhy o tom, že na každýho jednou dojde.

Teď tu sedím v jedné místnosti s holohlavým prasetem, které se chlubí mýmu šéfovi, kolikrát si ho honí v práci na záchodě. A když by si tohle přečetl, řekl by, že nic z toho není pravda a že jsem precitlivělá nanynka, kterou by měli na chvíli hospitalizovat na psychiatrii.

Dělám prodavačku, sekretářku, grafika, mluvčí, štít mezi zaměstnanci, vyjednavače, manažera, tiskaře, zásobovače, uklízečku... za pade na hodinu a psychický teror každý den. Když tu ten zmrd není, chyby nedělám, jakmile se objeví, průser je na světě, spletu písmeno, řádku, desetkrát posílám korekturu, popletu podklady pro ctp nebo výseky.

Už je to přes měsíc, co tam jsem. Připadám si jako otrok. Jenže ta doba před tím byla ponižující. Jen přemýšlím, co je ponižující víc. Nemakat a nechat si nadávat od kámošů a rodiny, že jsem lempl nebo zažívat tohle každej den.

Pro okolí je lepší abych byla otrokem. Tak proč ne. Nemůžu do sebe řezat, protože je to prej zraňuje, tak si necham provádět takový hnusoty od lidí, kteří by měli shořet v pekle, jenže jak to udělat, když oni to peklo vynalezli.