bílí papír

stále ještě bez poskvrny

stín čeho jsi psacího

nad ním se vznáší

pobledlá, ospalá postava

přemítá

rmoutí se myšlenkami

chce psát

ale kde nic tu nic

mysl je jako vymetená

při tom není prázdná

jen nechce, nebo nemůže

drásavé vzpomínky

zase se vybavují

všechny ty miliony slz

jako by se znovu vracely

postava, dívka

oblečená v modrém

trhá na kusy papír

slzami zalévá jej

jen se chtěla rozloučit

ani tohle není ji přáno

vše krásné ztratila

tedy alespoň si to myslí

šesté patro

krásný výhled poskytuje

noční vánek

záclony uchopil do své moci

měsíční záře

ozařuje noční svět

dodává mu potemnělou krásu

vrhá na něj svůj pohled

dívka v modrém

v bytě není

jen okamžik stačil

a zmizela na vždy

až ráno ji najdou

vzkaz nenajdou

budou přemítat proč

ale to už bude jedno